Untitled

V té psotě žití, uvěř mi, je přec pár světlých okamžiků... Muž z pošty stojí za dveřmi a směle stiská tvoji kliku

a v pokoj balíček ti šine, kde písmo, obsah neznámy, však parfum, který z něho line, ti dává tušit: od dámy.

Krev pobouří se lenivá a chvějná ruka k nůžkám jede, co fantasie hýřivá v momentu deset novel spřede –

tak totiž tomu, jenž zde píše, se stalo tohle v dnešní den, balíček, z něhož parfum dýše, přede mnou leží otevřen.

Červenou pentlí byl on spjat, v něm krabička se něžná kryla s drobounkou malbou: dívek řad proplétá v tanci těla bílá,

a v ní – jen pohled – a vím dosti... to povím však až k posledu; dřív malý příběh z minulosti, jak vybavil se, rozpředu.

Byl máj a stromy ve květu, to na Nábřeží v parku bylo (ne podle žvavých poetů, však v máji se to přihodilo,

tož začínám tak), táhlo k třetí už na hodinách vodárny, když stanul jsem tam v tlumu dětí, mouchami vyhnán z kavárny.

Neb teprv za půl hodiny, prý o půl čtvrté jistojistě, ta chlouba svojí rodiny být měla na řečeném místě,

Marie, pátá srdce mého, jak jsem ta jména čísloval, tam u pomníku gotického, jejž dobrý národ zbudoval.

Sem a tam chodím. Vltava na jezu hučí zádumčivě, stříbrných mráčků záplava se po nebeské nese nivě,

čas jako hlemýžď leze líný, hm, už se mohlo nalézt snad tak něco v době elektřiny, čímž možno lotra popohnat!

Marii pátou, blondýnku, jsem na trůn povýšil v svém srdci, když měkou dobrou Aninku se zdařilo mi s něho svrci,

a dobyl jsem ji při valčíku a při čtverylce vtipem svým, nad nímž dvé její nápadníků vzplanulo hněvem zuřivým.

Nu, slovem, čekám. Vrabců pár se pere na císaře soše, květnový odpolední žár se reflektuje v řeky ploše,

vřeštícím děckem chůva smyká a civí na mě všetečně – dík bohům! s věží několika půl čtvrté bije konečně!

To arci, jak vím z tradice, nic, ale pranic neznamená, ba, divil bych se velice, že v čas by mohla přijít žena –

fatální jest, že v ciferníku se k čtvrté blíží rafie, kdo nejeví se na chodníku, jest moje pátá Marie.

Jsou čtyři; unaven je zrak, já poháním jej do daleka, do duše leze černý mrak, a pyšná žluč se v nitru vzteká –

tak, sedíte si asi doma snad při počestné zábavě: Marie pátá, královno má, to splatíte mi krvavě!...

I zrychlím maně chůzi svou, však neberu se k domicilu, kol pomníku jdu elipsou dál ždaje nedbalou svou vílu –

tu jednou, dvakrát, v moje oči nějakých zraků padl svit, maně se člověk po nich točí a velí nohám: Zastavit.

Ne štíhlá už, jak za jara, však krasavice v leta síle, výbojná, plná, bujará se houpá v kroku roztomile,

šat barvou, střihem sezónový, pěkného léta pěkný stan – exemplář český Balzacovy hrdinky La femme de trente ans.

Elipsou znovu prolet jsem a zrak můj se jí v oči vpíjí: výsměšným jaksi pohledem dvé na mě zírá modrých zmijí,

obličej sám je pěkný oval a měký plný lahody a rty, jak by je namaloval, nu, pěkné dílo přírody.

A po čtvrté a po páté se potkáváme na své pouti, vždy oči na mě upjaté, jak chtěla by mé proniknouti:

líc pálí mě, krev skrání bije, konečně pravím k neznámé: „Náš los teď, zdá se, společný je, nadarmo oba čekáme.“

„Myslíte?“ začla se mi smát a řadu zoubků ukázala, a já se jal jí vykládat, jak mě má milá oklamala –

„Neškodí, jen to dejte v sloky a brzy,“ dí zas se smíchem. „Vy znáte mě?“ – „Už valné roky a ráda čtu vás, pane M...

A za upřímnost upřímnost,“ můj rozpak ukonejšit hledí, „též čekala jsem.“ „Hanebnost, vás nechat čekat!“ Slova nedí

až po chvilce: „Nuž, vrátíme se zas k larům svým a penatům.“ „Z nás každý stejnou sudbu nese – smím nést tu svou až před váš dům?“

Přikývla. Jdeme Nábřežím, na kamený most zahýbáme a mluvíme, a srdcem mým chví kouzlo mojí známé:

je graciesní v každém kroku, vtip, ducha, zdá se cit i má, a lepé zmije v bledém oku hru s mýma hrají očima.

Je vdaná. Její starý muž je pedant, suchý soudní rada, nešťastná od té doby už, když začla žíti duše mladá,

a žití začla, když už všecko skončeno bylo, zavřeno, na ni, když byla ještě děcko, manželství dali břemeno.

Dnes čekala. A já prý zřel tam konec jedné kapitoly, on, přítel její, nepřišel, však rána ta prý málo bolí,

už delší čas prý chladný býval a vytáčky měl jalové – nu, že prý každý lásky příval už konce mívá takové...

Prý všecko to mi povídá, že básníkem jsem; možno v krátku že duch můj prý v tom uhlídá k románu tuze vhodnou látku.

Jí samé zdá se, její žití jiného smyslu nemá tu, než jednou pouze látkou býti buď k novele či k dramatu.

Stoupáme tichou ulicí té věčně snící Malé Strany. Ukáže na dům mlčící, že pozemské tam její stany,

tam káva čeká nevěrného, poslední Girondistů hod – a chci-li snísti porci jeho, že by jí bylo tuze vhod.

Vejdeme v šerý budoir, kde těžký její parfum voní, a meky plný sladký žár ze všeho chví a dýchá po ní;

odchvěla na malou jen chvíli, a sám jsem zůstal s vůní tou, a moji smyslové ji pili svou žíznivostí vášnivou.

Na stole příbor kávový, nožíky, lžičky připraveny, byl porcelán to růžový, snad z dálné Číny přivezený,

mandarin drobný s parasolem ve středu šálků, misek stál, stříbrná řeka tekla kolem a on v ni vážně pozíral.

I vrátila se zlehounka a přeměněná k nepoznání, v županu řásném, bělounká, jak nadechnutý chvěl se na ní,

nádherný účes kolem hlavy ji zdobil jako Rusalku, konvici nesla vřelé kávy a nalívala do šálků.

Mé básně při tom chválila a citovala mnohou sloku, zas prázdný šálek nalila a něha chvěla v jejím oku –

čas plynul, mluvili jsme mnoho o žití, lásce, o štěstí, o šalbách, klamech světa toho a pravdivosti bolesti...

Je svou prý. Povržení má pro morálku a soudy světa, zda náhradu jí někdo dá za ztracená a mladá leta?

Ať tetky klepny s děsem v tváři ji odsuzují strašlivě, však srovná vše, až přijde stáří, prý s pánem bohem poctivě. –

A tak se náhle rozsmála a smála se a smála, smála, a tak se na mě dívala, až duše zpitě omdlívala,

v dort kousla, kus mi dala zbylý, já zřel v něm zoubků jejích sled, dort upad na zem v této chvíli, a já jí bouřně v náruč vlet...

Vycházím z domu. Teskno mi, v mé duši trapná můra sídlí, chvilinky jedné vědomí, co oči moje v žáru shlídly;

dvě drobné zmije v zraku bledém výsměšně na mě zírají, dva krásní rtové studí ledem, kam polibky mé padají...

Ty zrazená a zabitá Marie pátá, královno má, jsem ničema a necita, máš pravdu, seď jen klidně doma,

buď rodiny své skvostem, pýchou, až přivine tě na svou hruď počestný šosák dobrou, tichou – má holubičko, s bohem buď!...

Lhát nechci. Ještě dvakráte já ocit se v tom budoiru a nechal nervy napjaté rozpálit v divém bílém žáru – –

a vždy zřel zmije v zraku bledém, jak výsměšně se dívaly, a cítil, jak rty studí ledem, kam polibky mé padaly...

To konec byl... Já neměl sil tam řídit dál krok odhodlaný, ba stěží jsem se odvážil jen vkročit v okruh Malé Strany...

i vzpomínka už byla děsná a já ji hnal vždy z prsou svých – konečně znal jsem jen jak ze sna těch zmijí pohled výsměšných...

Nu, v krabičce té leží, hle, kus dortu, ten je nakousnutý, a drobných zoubků řady dvé jsou perfektně v něm vytisknuty,

týž dort, jak tenkrát... tenkrát ležel na čínském tácu růžovém, proud stříbrných vod středem běžel a mandarin se shlížel v něm.

Nic víc... A tak jsem chvíli zřel na drobounkých těch zoubků sledy a vzpomněl, jak jsem vyprávěl, a snědl dort jsem naposledy.

Tam u ní padl tenkrát k zemi a chvat jej rozšláp horečný... Dnes jsem jej sněd a uvěřte mi: ten dort je přímo výtečný...