V sentimentálním mládí milovali
jsme podzimky a žlutých listů pád,
a šedé mlhy, které napadaly
pustnoucích do zahrad.
A teď má člověk rád
to velké slunce, jež se v obzor valí
v glorii blesků, rád dnů žhavých řad,
zem zžíhanou, jež pod nohama pálí.
Když podzimek teď slzný krajem táhne,
mha špinavá kdy všude rozložena,
náladu očistce kde nese každý z dnů –
po zlatém víně ruka ráda sáhne:
v něm je ta záře slunce uzavřena,
žár července a blaho letních snů!