Na černé sněti před oknem mým
se osamělý hnědý lístek kývá;
po střechách vleče se plazivý dým
a vlhká mlha na ně shora splývá.
Den přijde z rána bědný, nevítaný,
jak plachý žebrák v líc ti pohlíží –
a nepovšimnut, v cosi zadumaný,
se k podvečeru do tmy odplíží.
To není nuda, jak to jindy bylo,
mrazivá zoufalost lehá v duši, v zrak...
to slunce se tak nějak vytratilo,
a člověk neví, kdy, a neví, jak.