A jak jsem zase usnul,
už tu byl sen živý:
vidím matičku vlast
s ptačí perspektivy.
Na skalinách bory,
na lučinách voda –
s tím, co v bdění pěju,
úplná tu shoda.
Bylo mi tak volno,
bylo mi tak blaze,
procházkou šlo ptactvo
kol mne po své dráze.
Chvilkami jen kolem
vrh' jsem pohled plachý,
upřímně se přiznám:
měl jsem tajné strachy,
že tu není jisto,
že se zrak můj setká
s kočičími hledy
pekelného zmetka;
zkazila sen prvý
chlupatá mi mrcha,
a já bál se právem,
že i druhý zdrchá.
Však jsem nespatřil ho,
(povím to hned předem)
vlastenecký cit můj
nebyl střísněn jedem.
Ba, bůh musil nějak
kochat mě v tu chvíli:
všechny moje touhy
se mi vyplnily.
A já toužil patřit
v tomto okamžiku
do zvětralých tváří
božích bojovníků,
slyšet jejich slova,
vidět jejich činy,
vlasteneckou duší
bez skel čertoviny.
A co zřel jsem, slyšel,
povím v řeči prosté,
ať ta sláva našich
božích bojců roste!