* * *

Když cit a žáry ve mně vřely a zápal jímal prsa má, když blesky vášní nitrem chvěly jak bouře lodi plachtama –

já prosíval jsem v rozechvění moc temnou svého osudu, by zhasila těch žárů chvění i pustých vášní burácení,

bych doplul ku své podjeseni bez bouří všech a bez trudů. A ticho přišlo z nenadání... Bouř zmizela i s hlukem svým.

Teď úpal nudy bez ustání mě žárem trýzní ohromným a život můj se zvolna šine bez cíle, přání ku předu,

jak loď ve kraje nehostiné – jak rád bych bouř zas, nebe siné, bych utratil v ní žití líné a žárem zaplál k posledu!...