* * *

Kdy cit a žáry ve mně vřely, a zápal jímal prsa má, kdy blesky vášní nitrem chvěly, jak bouře lodi plachtama –

já prosíval jsem v rozechvění moc temnou mého osudu, by zhasila těch žárů chvění a pustých vášní burácení,

bych doplul ku své podjeseni bez bouří všech a bez trudů. A ticho přišlo z nenadání... Bouř zmizela i s hlukem svým,

teď úpal nudy bez ustání mne žárem trýzní ohromným, a život můj se zvolna šine bez cíle, přání ku předu,

jak loď ve kraje nehostinné – jak rád bych bouř zas, nebe siné, bych utratil v ní žití líné a žárem zaplál k posledu!