* * *

Zda zřel jsi někdy v plném leta žáru list žlutý chvít se na zelené sněti, jenž dozráv předčasně je vydán zmaru a prvním větrem v trávu svěží sletí?

Mít dvacetčtyři roků svého stáří a srdcem být už někde v šedesáti, kdy osud nás už ničím neobdaří, tou smrtí leda, v nicotu jež sklátí;

všem touhám z mládí zvolna s bohem dávat, zřít v zápal druhů tváří pohrdavou, zřít lásky dávné stárnout neb se vdávat a milovat ne srdcem, ale hlavou;

žít bez slzí – leda že ve hojnosti je zívání a nuda vžene v oči, žít bez smíchu – leda že z útrpnosti nad špatným vtipem koutek úst se stočí –

co zbývá ještě? Se strojeným vzletem jít „za vlast, krále“ v ruský lán se bíti a dát si prohnat prsa bajonetem... Důstojný bengál velikého žití!...