Untitled

Byl podvečerní listopad. Šedivé mlhy táhly z lad a lezly k těžkým nebesům. Je dole víska, nad ní chlum,

po jehož bocích za leta koz mlsných stádo poletá, a na jehožto vrcholi zří stará lípa do polí

svým stínem kryjíc hochů shluk a starý obraz božích muk. A teď, co den se s nocí rve, tu sedí divných druhů dvé:

v orvané lípy koruně Smrt hoví si jak na trůně, černého zraku dutinou se rozehlíží krajinou

a žlutou vpadlou křiví líc táhlý si nápěv hvízdajíc. A na studené kameny muk božích used skrčený

a sešlý suchý čert. A žal mu ze psích očí vyzíral i rozkašlal se chvílemi. V tu dobu kráčel polemi

vesnický páter. V sklonu dne to chození je příjemné, neb žaludek spíš vytráví a k večeři se připraví.

A při tom možno promyslit, co zítra zbožným uším dít, až naplní chrám, po raní ve velkém vzletném kázání.

Že vysokým pak nebyl chlum, nes po něm páter tíž svých dum, a když už na vrcholi byl, shled čerta a se zastavil,

tři kříže vťal do vzduchu v ráz a křik: Apage, Satanas! Však pekel syn se trpce smál a takto knězi vyčítal:

„Tak vida, jak na hloupou zvěř jdeš na mě, otče; hanba, věř. Což jsou už tempi passati, že bývali jsme ty a ty?

Ty, pastýř duší, stáda kněz, já věrný sluha tvůj, tvůj pes? Já sedal duším lidským v týl, já chrámy jimi naplnil,

já hnal je v šero zpovědnic, já ve snách jevil jim svou líc, já při kšaftech u loží stál, na kostel, klášter vzpomínal,

na fundace a nadace, na divuplné orace, jež všecko vyrvou drápům mým – já byl jsem živitelem tvým.

A sloužil jsem ti sta, sta let, však z tebe stal se zvolna led, mě zanedbals a zapomněl, a když jsem ti teď v ústret všel,

ty na mě kříže házet chceš? Fůj styď se, otče, za faleš!“ Kněz zvykem usmál se a řek: „Já nevím, čerte, nač ten vztek?

Jsme hotovi, toť jasno přec, a data staršího ta věc. Stal jsem se k tobě netečným, žes ty se stal mi zbytečným.

Nechápeš? Nuže, aspoň věř: Tys metafysická jen sběř, jež tak jen dlouho může žít, dokud v ni věří dobrý lid.

Nu, žils přec hezkých roků dost. Však teď už lidská společnost nit žití tvého přestřihla. Už nevěří v tě – věc to zlá,

však co tu dělat? S paluby se hází přítěž, zmaru by se vystříhala lodička, v níž sedí Církev Matička.

Když kormidlo měl svatý Jan, tys mohl býti k službě brán: tu peklo žilo, v hranici hořeli bídní hříšníci,

tu draci lezli po lesích, kde kořínky jed zbožný mnich, tu čarodějnic hříšný sbor vyletal v nocích nad obzor,

tu rouhajícím na zkázu krev vytrýskala z obrazů a v kostele zor svatých soch se otevíral... Taks žít moh,

v ten vzduch jsi dobře hodil se. V něm člověk žil, jak zrodil se, náš po smrti, jak za živa. Ne vítaná, ne vábivá

pak přišla změna. Církev máť však zná svých duší ostříhat. Teď svatý Pavel v ruce své má kormu lodi houpavé.

On Církve advokát a štít, zná s proudem doby moudře jít a nezadat nic, nepustit. Co možno svolit, svolí se,

co přítěží zlou, shodí se – tak pro tě není místa již. Vím, málo tomu rozumíš, vždyť v shonu věcí všelikém

byls vždycky špatným logikem.“ Čert kašlal, potom do dáli se zraky jeho upjaly: „Oh, kněžská vděčnost! Moh jsem

ji vlastně poznat životem! Vy Jidášovi klnete, a přec ho bylo v době té, v té zahradě tam potřeba –

jej nebýt – jste dnes bez chleba! Vy proklínáte Nerona, a dle vašeho zákona on nástroj v ruce boží byl,

vám svatých, světic narobil, váš kompaňon byl jako já – eh, marná řeč, a pamět má je slabá už...“ Ve snětí směs

v tu chvíli zahleděl se kněz a spatřil Smrt, jež bez citu zírala tupě na při tu. Jí rukou kýv: „Hle, čerte, Smrt,

toť je dnes Církve věrný chrt a než ty, lepší. Věří v ni, má existenci solidní, již tvrdohlavých ovcí um

nemůže zničit. Příštím dnům máť Církev směle hledí vstříc. A mohu prozradit ti víc. Ten kostlivec, toť skála je,

na níž trůn Petrův kraluje, tak přečká všecko, Svět i Čas. Finis. Apage, Satanas!“ Po čertu třemi kříži ťal

a po chlumu se dolů bral. I čert se zdvih a nečistá svá očka upřel na Krista. Však Kristus sešlý, plechový

mu ani slova nepoví. Rez rozežral jej, vítr zlý jím lomcuje, že zakvílí. I zavyl opuštěný ďas

a boží mukou pozatřás, však Kristus mlčel... Táhlý hvizd se ozval vzduchem, jako list Smrt svezla se a bez slova

se chápe rámě čertova. A našlapujíc zlehounka s ním kráčí vážná, tichounká do zamlžených pustých lad,

kam černý příkrov noci spad.