Untitled

Cit tesknoty mě rozvlnil: tak sám jsem s čertem tady zbyl v prostoru pustém bez mezí; i za pracku jsem zmetka jal

a maně se jej vyptával: „Co dobudou ti vítězi?“ „Co dobudou?“ jak opice se ušklíb po mně, „velice

se divím, brachu rozmilý, proč v líc chceš zírat příštím dnům, proč neřekneš mi perfectum a neptáš se: co dobyli?

Vždyť tady dá se povídat, je toho dnes už slušný řad, co přivezli vám kořistí, Krvavý Tuma zápisy

už dávno o tom robí si, z nichž můžeš vše si vyčísti. Ta první a ta největší: lid český má dnes v bezpečí

svou marianskou houfnici: dva muži s velkým zapřením ji zachránili s uměním ze tlamy zhouby zející.

Krvavý Tuma šátek vzal a opatrně podvázal jí hrdlo v pravý okamžik,*) a prozřetelná Sybilla

v daleké Vídni čistila několik všemohoucích klik. Však než to přijde, vykonat se musí, co chce dějin řád:

Nalézt se musí Lipany, kde z bojců ti, jenž moudří jsou, těm druhým lebky rozbijou a pak mír přijde vítaný.

Pak dávno slibovaný ráj se snese na ten český kraj a zlatý věk vám nastane: Thun, Brynych, Švarcenberk bez not

pět budou s vámi o závod: „Kde domov můj“, „Hej, Slované“. Váš sedlák, kořen národa, když zrovna z nouze neprodá

zděděný otecký svůj lán, nalezne tolik ohledů, že bude vždycky k posledu jen českou řečí fendován.

Na sociály dá se šroub a do zlovolné huby roub – je čeládka to mizerná, jež bez rozvahy bez řádu

do státních pevných základů jen dynamit svůj klásti zná.“ – Čert dál chtěl mluvit, já v tom chyt jsem monologu jeho nit

a myslil: „Zvíře pitomé, teď prolét nápad mozkem mým a jím hned ztuha přiškrtím pekelné tvoje renomée.“

A nahlas pravím: „Zdá se mi, že ztemnělými brejlemi se díváš jejich na práci, však zapomněl jsi vítězství,

o němž svět celý dnes už ví: co říkáš zmaru punktací?“ „Tys přec jen snílek veliký a z vlastenecké kroniky,“

čert jaksi vážně propoví, „jsi málo lap. A celá věc jak bajka prosta je tak přec o Honzovi a Vaškovi.

Váš Honza: ,Já chci!‘ tiše děl, tu Vašek: ,Já ne!‘ zaječel a pak byl Honza bit; kdyby byl Honza vzdoroval,

Vašek by býval horoval a moh též pravdu mít. Však že dnes Honza ubohý nemůže více na nohy,

je Vašek prozřetelný rek – a zatím je to pralidský jen malý lapsus logický, abych to věcnou formou řek.“

Čert umlk. Já jsem schlazen byl, však ne dost jist. I umínil, že časem půjdu k Táborům, ke Krvavému Tumovi,

on jistě čertu odpoví, jak, co a proč. On pln je dum a pravd a gnom. Je ozdoba. Sám, historická osoba,

zná historii nejlépe. Snad vtipnější je než můj ďas. V svůj arsenál jej stopí as a řádně čertu vyklepe.

Už obzor byl kol ztemnělý, my náhle s mračny letěli, jak ďas už vůbec cestuje: bez zavazadel, bez peněz

atd. jak to veršem kdes Vrchlický lepě maluje.