Umřel papež. A co zvony zněly
se všech kostelů a se všech kaplí –
a co rozechvění vybíhali
římští lidé houfně na ulici –
vhrnuli se sluzi papežovi,
komorníci, kuchaři a kočí
a za nimi palácové stráže
a za nimi žebráci a děti,
pobudové, pěvci, mastičkáři,
jak co tábořilo v pestré směsi
kolem basiliky lateranské –
vhrnulo se v síně papežovy,
rvalo koberce a drahá roucha,
stříbro, zlato, peníze a skvosty,
vypáčilo skříně, bralo odtud
příbory a poháry a džbány,
do sklepů se hnalo, bralo víno,
z komor zásoby a v posled strhlo
samet s nábytku a rozbíjelo
oken skla i nábytek a všecko,
co se nedalo vzít, zloupit, odnést.
Jenom mrtvý papež ležel tiše.
Odraný mnich s asketickou tváří
nenávistně na ten rej se díval
a rty jízlivými poznamenal:
– Ten, jenž neměl, kam by hlavy sklonil,
aspoň takto napravovat ráčí
chyby svého zástupníka tady.
Jako pohan svatý otec hýřil,
jako křesťan chud je v chvíli smrti.
A já vidím, kterak v nebes bráně
andělové malou jehlu drží,
jejímž ouškem duše papežova
projít nemohla, neb obtěžkána
byla mamonem a statky světa.
Teď snad projde. Chud je svatý otec
jako já na příklad, mnich, jenž doufá,
že, jak shledne anděl v rajské bráně
duši jeho tenounkou a prostou,
jehly té jí ani nenastaví.