Sklo na očích, na bílém koni
u Wagramu vsi stanul teď.
Tu děla jeho hřmí, tam oni
zas posílají odpověď,
tu helmy jízdy blesky září,
tam kolony jdou pěchoty –
on jako Osud hospodaří
zde statisíci životy.
Vive l’Empereur! A morituri
se řítí v oheň, v bodáky,
sňal klobouk, čelo beze chmury,
a chladně zdraví vojáky.
Zas dal sklo k očím, v dáli hledí,
– štáb jeho tich jak zakletý –
a beze slůvka odpovědi
poslouchá klidně štafety.
A hoří vsi. A hořet zdají
se chlumy, pláně, úvaly,
v děl hukot pušky zapraskají
a vřeští steré signaly –
sklo sundal s očí, kříží ruce,
v jednoho jezdce pohled vpjal,
adjutant, kouřem černý, prudce
na mokrém oři přicválal:
– Sire, generálem Macdonaldem,
jak poručil Váš Majestát,
vzat onen vrch nad Niederwaldem,
však za ohromných našich ztrát,
tři brigady – – Bah, jaká ztráta?!
Vyřiďte generálu dík!
A než se skončí aféra ta,
chcem pospati si okamžik! –
Kýv Rustanu – a v okamžení
už koberec tu perský byl:
v děl hřmění, pušek rachocení
se císař na něj položil –
čtyřicet hodin práce v sedle,
teď jist už požehnaným dnem,
dá Smrti řádit v předu, vedle
a spí svým spokojeným snem.