Daleko, široko ocean žhavého písku.
Nahoře klenba nebes v šedivo rozpálená.
K východu v parách svítí bílé zdi Thapsu
a moře za nimi pruh jak šedě zmodralý mrak.
Ticho kol... V písku tom na sta a tisíce leží
těl mrtvých se stopou ran v lebkách a na prsou jen.
Jako měď červená ve slunci svítí ty tváře,
v jich tazích ztuhlý je vztek a v sklenných pohledech vztek.
Modravé mouchy hýří v černých ran děrách,
mravenci přičinliví pryč vlekou uschlou tu krev.
Zbabělé hyeny po břichách plíží se kolem,
havran a ohavný sup veslují k hostině sem –
dědici republiky, hrobaři Svobody římské,
vítězi poslední všech. Bez citu milosrdní.