Řvou lidé, koně, muskety i děla,
prach rovinou a kouř se vzduchem zmítá,
a jako klasy padají tu těla.
V bok Francii se falanx Švýcar litá
zaťala vztekle. Kdos už odvrh zbraně
a Sauve qui peut! křik. Takto sláma chytá,
jak křik ten letí po francouzské straně.
Už řídnou řady. Jak lev poraněný
pan Trivulz maršál s kordem vrh se na ně,
zdvih prapor zbabělostí pohaněný
a k předu tlačí se a do nich bije:
– Při svatém Marku! Jste to skety, feny!
Při svatém Diviši! Oh, kanalie,
prsoma k předu! Do zad dát si bíti,
šeredná bando! – Ale marností je
hněv starce maršála: to vojsko řítí
se z žatvy smrti, děs mu sedí v týle
a nohy okřidluje touha žíti.
Sám maršál stržen podléhá jich síle
a marně bije po šíjích a hlavě,
je nesen, vlečen – zatracená chvíle!
Už jenom prosí: – Patnáct bitev hravě –
já vyhrál dosud – o mou čest jde – reci –
obraťte – zpátky – ku Francie slávě! –
Nic platno. Šestnáctou teď prohrál přeci.