Den po dni míjí, měsíc po měsíci,
rok po roce se rychle utrácí,
a jako bídná kára po silnici
se bludný život k hrobu trmácí.
Čím dál, tím víc se horší naše časy,
ubývá citu, mizí zápal, vzlet,
ubývá pravdy, přímosti a krásy,
jež zbyly troskou ještě z zašlých let.
Básně jsou pustým dýmem prázdné hlavy,
cit nemluví z nich k srdci teplem svým,
verš suchý se v nich pracně k verši staví
a divou honbou zachycen jest rým.
Žena, k níž přilnout chceme přítulněji,
je divnou sfingou, leccos mluvící,
lze málo věřit pestré řeči její
jak vábným růžím její na líci.
A vřelým citem dobře nalíčeni
zde vážní lidé chodí po zemi
a vzájemně, jak jsou už naučeni,
se krmí zvetšelými frásemi.
Na duši dědíc otců všechny hříchy
a trpký posměch kouzlíc na ústa
a plna hloupé, bezdůvodné pýchy
nadějná naše mláď nám dorůstá!...
Jak chorý často, který sotva tuší,
že v hrob jej sklátí nemoc smrtící,
tak říkáme si, těžce choří duší:
My zdrávi jsme a my jsme velicí!...
Však svěsíme přec hlavy v chvíli jistou
a teskné hlasy šumí z českých niv –
náš národ dovede být pessimistou
ze špatných cigar, špatných piv...