Můj synu, naději má, spíš tak libě a špoulíš rtíky – nejkrásnější dítě jsi ve Francii, nejmocnější dítě jsi na světě. Jak otrok čeká Osud,
by tobě sloužil. Oč má dráha snazší by bývala, já kdybych byl tak tebou! Však nevadí. I mně jsou připraveny dny bezechmurné. Konečně jsou skutkem
mé dávné touhy: v tobě smíšena je krev moje s krví vznešenou a slavnou císařů dávných. Konečně jsem členem rodiny vládců, kteří dosud dali
mi sice prvé místo u tabule, však z obavy jen nebo z přinucení. Teď bude jinak. Jsem jim bratrem krví, a přestanou ty nástrahy a pletky
a řetěz válek, z nichž sic každá dala jen vavřín nový císařské mé hlavě – však v jádru přece odvážnou hrou jsouce, kde roků výhry možno rázem ztratit,
mě znavují, mé síly vyssávají. Můj synu, naději má, ty jsi přived rakouské šiky, doufám, pod mé orly a s pomocí jich potru Britanii
a ochočím si bratra Alexandra – pak vyslovím, já císař nad císaři, to slovo: mír. A mír dán bude světu, a já a ty chcem býti strážci jeho.
Ty usmíváš se? Snad se směješ, dítě, snům svého otce? Sire, toť nebezpečno císaře dráždit, odvykněte si to – co Evropa by řekla, já že trpím
takovou smělost pod svým vlastním krovem? A pěstě zatíná si, vida, vida! Mé dítě, nevíš, svět že třást se musí, až je tak zatneš za několik roků?
Za dvacet roků... Sire, teď dovolte mi – neb pouze správcem dočasným jsa vaším odejít musím, vzdát se zájmům říší, jimž Veličenstvo vaše vládnout ráčí –
tu všemohoucí ručku vaši zlíbat.
Cookies on Poetry Cove