Řek na to třetí, filosof spustlý, Mirmon, který býval kdys paedagogem synů praetorových a pozděj k Persie se mezím dostal
a Peršany jat, vbit byl v dřevo kříže, kde dva dny visel, až byl vysvobozen jízdectvem římským: – Mnohé divné lidi, národy mnohé s bohy podivnými
Řím podmanil si. Řím – toť svět je dneska. Však ve světě tom jako duše žije ta malá Hellas naše oživujíc ohromné tělo. V hávu služky chodí
jsouc paní domu. Z Hellady jen přijde ta pravda poslední, ta velká věčná, jež sejme lidstvu neviděná pouta: „Už není bohů! Volnými jste navždy!“
A lidé napřed zhrozí se, že možno by bylo žíti bez olympských bohů – a potom podiví se, že tak dlouho žít mohli s těmi olympskými bohy.
Z let dětských lidstvo ještě nevyrostlo: zná důmyslně obléhati města a ničit státy, zavádět své řády – však při tom vždy je děckem bohabojným,
jež stále vzhlíží kamsi k bohům vzhůru! A jenom Hellen, jenž si bohy stvořil a nebe jejich stáhl k sobě na zem, by v posled, vida v nich svůj lidský obraz,
sám vysmál se jim smíchem bezohledným, jen Hellen vyřkne slovo: Nevěříme! – A jako krev, jež ze srdce se proudí a spletivem žil rozlévá se v těle,
tak pravda tato rozlévat se bude po celém imperiu. Není bohů! Svět oddychne si. Básníci snad budou psáti elegie o Olympu spustlém
a kráse zniklé, neboť básníci jsou jak ženy, které pláčí z povolání za každým mrtvým. Rutule, ty nevěř v čáry a kouzla! A ty, Balbe, nevěř,
že ten bůh judský lepší je těch druhých. Že pokorných a bědných byl by přítel? To nikdy není v povaze těch bohů. Bůh s mocnými jde. Každý. I ten judský,
dej pozor, Balbe, zatouží si záhy po přízni mocných. Bůh je ostrovtipný, neb chudé rád má potud, pokud nemá velmožů mezi svými vyznavači.
Dej pozor, Balbe, Hellas má to vyřkla, že není bohů. Když jsem v perské poušti na kříži visel, díval jsem se k zemi, zrak sláb byl hladem více nežli trýzní,
již rány způsobily. Nedaleko se na kameni posadil sup světlý s nahatým krkem, dívaje se na mě svým černým lesklým okem. Chvilkou čistil
o kámen zobák, chvilkou rovnal peří. A čekal klidně. V tomto okamžiku jsem viděl do přírodní velké dílny, kde všecko spořádáno jako v úlu,
vše rozděleno, aby bylo celkem. Smrt v lásce bratrské jde svorně s žitím a každý z nich pracuje pro druhého. Já hynul, aby sup moh slavit hody,
a zhyne sup, by žlutí malí červi žít mohli, a ti žijí, aby modrá vlaštovka zdvihla je co pokrm dětem. Já viděl tohle vše a viděl jiné:
a nebylo v tom nikde, nikde místa, kde stát či sedět bůh by jakýs mohl, z dřívějších žádný a z těch nových žádný, Nic takového. – Rutule, ty hloupý,
jenž civíš na mě vypouleným zrakem, ty nerozumíš, viď, ó lebko tupá? A tobě, Balbe, zamžely se oči? Eh, Itale, viď, na kříž myslíš onen,
když On tam visel, trpěl... Král tvůj věčný, bůh vítězný... nu, rozumíš-li tomu, ať na tom kříži visím ještě jednou – však ty, můj drahý, nerozumíš pranic
a právě proto tajemství tě láká... Hej, krčmo, ještě vína džbánek podej! Pít chce se duši v světě osamělé...–
Cookies on Poetry Cove