Na to Balbus, námořník snědý, vzpomínati začal: – My ondy v bílé Caesarei byli. Náš patron čekal, až mu přivezou s hor
cedrové dřevo – však jsme přistáli s ním v Ostii šťastně před dny několika. – Je Caesarea dosti pěkné město, však neveliké, Lupanary prošel
jsem v málo dnech i krčmy poznal všecky i tanečnice shlédl, co jich je tam – a již mě také všecko omrzelo. A tak jsem jednou k večeru vlek nohy
po prachu ulic, nerozhodnut, mrzut, když Filo, Hebrej hellenský, tu kráčí – rouch sklad měl kdysi v Ostii a znal mě a vrátil se, když zbohat, do Judey –
ten Filo ruce vztáh a radost jevil – my tenkrát v přátelské jsme žili vůli – a vypravoval o svém náhlém štěstí, až slzy radosti mu stály v očích.
Já ptal se na povahu toho štěstí a slyšel, že své duše spásy došel a na království jakés že má nárok. A mluvil vřele, zval mě, bych šel ihned
s ním strávit večer v kruhu bratří, sester, ti všichni že jsou šťastni a že všichni se v království to záhy vystěhujou – a tak jsem šel, půl zvědavostí lákán,
půl vyhlídkou, neb Filo sliboval mi, že chci-li, též se účastníkem stanu onoho štěstí. V dům jsme vešli jeden a vstoupli v zašeřené večeřadlo,
kde mnoho lidí hebrejských i řeckých sedělo tiše. Velký stůl stál v středu, ohromné útočiště mnoha osob v čas jídla. Na to přišel Hebrej jeden
a zaševelil tiše pozdrav: – Šolem! – Postavou sporý, mohutných však ramen z nichž zdvihala se hlava s lysou lebí a divým černým vousem. Tmavé oči
pichlavě vyzíraly z pod řas dlouhých a nad nimi kruh obočí, jak mračno hrozivě stálo, srostlé, jak se vídá v těch krajích často – člověk neúhledný.
(A Filo všept mi jméno jeho: Pavel.) Pak k stolu usedli jsme. Muži, ženy i děti byli. Přišla žena s chlebem a jiná s vínem. Hebrej lámal chleba
a tichou modlitbu si šepotaje nám podával. My jedli. Pili víno, však málo jen, jen co se jazyk svlažil. A tu se rozleh síní vzlyk a nářek,
zvlášť ženy lkaly. Já hled na Filona, i jeho oči byly plny slzí. A náhle vykřik někdo velkým hlasem a zpíval, vyrážeje mnohá slova
a mnohé slabiky zas v délku táhna, a na to se i druzí rozzpívali, pro sebe každý, a byl křik to, rámus, jak kdyby legie se hnala k bitvě.
Tak divné věci... Ale bylo cosi, co mrazem přecházelo záda moje a duši jaksi vynášelo vzhůru, jak když nás imperator oslovoval
před tuhým bojem stoje v rudém plášti v tribunů sboru, pod legií orly a mluvil o slávě a moci Říma – tak mrazilo to vznešeně a slavně.
A za chvíli zmlk jeden, druhý, třetí a každý skláněl zvolna hlavu v dlaně a zakrývaje oči šeptal cosi nadšeně, vroucně. Setmělo se zatím.
Kdos přines lampu. Hebrej Pavel povstal a mluvit začal. Zprvu zvolna tiše v řečtině těžké, jak já as jí mluvím, však brzy rozehřál se vlastní řečí
a ohněm jakýms, jenž mu vyšleh v duši, vstoup do očí a zářil po té tváři jak světlo slunce. Mluvil nesouvisle a věci cizí – ale jejich oči
jak jiskry hořely při jeho hlasu a nadšeně se věšely mu na rty. Z té jeho řeči pochopil jsem málo. O jakéms bohu Ježíšovi mluvil
jediném věčném, vítězovi slavném, a odbočuje řečí, vždy se vracel zas k jménu tomu, jako ptáče k hnízdu, a cítit bylo, že v tom hnízdě je mu
blaženě teplo – v jméně tom řeč sládla. Tak mluvil, mluvil – v posled zdál se býti sám žhavým sluncem, světlo tryskajícím do prostor síně, pod nímž plane všecko,
zrak, tváře, duše. Nepokoj mě pojal a bolest bezejmenná pronikla mě a jako píseň vzdálená mi zněla odkudsi v duši tucha blaženosti...
Takový večer zažil jsem tam tenkrát. A Filo cestou (já ho doprovázel) vykládal záře o tom novém bohu: Joviše zničil i rod bohů našich
a přítelem je pokorných a malých, kdož jako hmyz se hemží na tom světě a bývají jak hmyz ten rozšlapáni – a mnoho ještě, což jsem zapomenul,
neb pojmout nemoh. V oné noci ležel jsem na písčitém teplém břehu moře, však usnout nemoh. Na nebe jsem hleděl a lecos myslil. Eh, to říci mohu,
že víno nechutná mi od té doby a život netěší. Mám touhu jednu: co nejdřív plout zas v bílou Caesarei a najít Filona... –
Cookies on Poetry Cove