Jak lahodno vzít na básníka,
jenž do lecčehos u nás kop,
si zorný úhel domovníka
a klepavých bab mikroskop!
„M. rozvádí se! Věc je v proudu!“
„Ta chudák žena! Je to svět!“
„Už dvakráte šel proto k soudu!“
„A chce se ženit s paní Z.!“
Má zlatá Praho! Tvoje dámy
i vážní muži s plešemi
se baví těmi záhadami,
jež jsou teď přední na zemi!
Maďarské figle – nic to není,
sedmnáct ministrů zas – tret!
„M. rozvádí se!“ „M. se žení!“
„A chce si vzíti paní Z.!“
I v novinách to začlo pučet
– jeť činnost jejich výchovná –
ach, znám vás, drazí: starý účet
se možná takhle vyrovná!
Nuž, vlastenci a kamarádi,
ctná Praho, slyšte slova má:
Je pravda, M. se nerozvádí
a ženiti se nehodlá!
A všem vám přeje, by ty klepy
se v hrdlech vašich vzpříčily,
jak knedlík tuhý, velkolepý
a do smrti vás dusily!
I paní Z., vy soudci žvaví,
též pusťte ze svých rozborů –
však sama si svůj osud spraví,
byť ne dle vašich názorů!
Tak. Ještě jeden symptom malý,
leč – to už zjev jest trvalý:
německé listy taktně psaly
a české – duchem Podskalí.
„Čech“ zaznamenán zvlášť tu budiž,
list arcibiskupův. Jeť psán
ku cti a chvále boží – tudíž:
pochválen buď vždy Kristus pán!