Chalif Saladin byl kdysi v tísni, peněz potřeboval slavný vládce. Řekli mu, že v Damašku Žid jeden má jich více, než lze potřebovat.
Zavolal si Žida slavný chalif a děl vlídně promlouvaje k němu: Hle, vy Židé, tolik knih je u vás, mistři písem vašich všecko vědí,
pověz ty mi dle moudrosti vaší, která z věr všech nejlepší je víra? – Saladin chtěl takto lapit Žida: řekne-li, že židovská to jejich,
odpovím mu: urazil jsi moji – a dám pokutu si zaplatiti. Řekne-li, že křesťanská či moje, zeptám se ho, proč že nepřestoupil
k víře Mohameda nebo Krista – a dám pokutu si zaplatiti. V každém případě jej tedy ztrestám tučnou pokutou a přidám důtku. –
Vyslech otázku tu starý Hebrej, zamyslil se hluboce a řekl: Mocný vládče, pravda, v našich knihách mnoho psáno je, však přec ne všecko.
Mistři písem našich lecos vědí, všecko však ví jen ten Vševidoucí, který zemí, nebem věčně vládne, všecko vidí, přehlíží a přečká
časy, národy a vládce říší. Jmena nemá, nikdo nevidí ho a je všude... Co já vědět mohu? Příběh povím tobě. Milostivě
vyslechnout rač starce povídálka. Otec jeden kdesi měl tři syny a měl rád je všechny rovnou láskou, měl pak prsten, vzácný drahý prsten
s drahokamem, jakých málo v světě. Prsten ten byl touhou všech tří synů, každý chtěl jej míti, každý prosil, aby jemu v dědictví byl vpočten.
Otec zavolal si klenotníka: Prsteny dva udělej mi, mistře, na vlas stejné, na vlas takto vzácné, jak je tenhle, jejž na prstě nesu.
A když mistr prsteny byl přines, tak se shodovaly jeden s druhým, že jen oči otce mohly poznat, který byl z nich jediný a první.
Na to pozval nejstaršího otec, dal mu prsten jeden žádaje ho, aby bratřím slůvka o tom neřek a jim žal a lítost nepůsobil.
Potom syna druhého si pozval, dal mu prsten druhý snažně prose, aby dar ten před bratřími tajil. Tak i třetímu dal prsten třetí.
Otec zemřel. Syni rozešli se, každý měl svůj prsten, každý mínil, že to prsten jediný a pravý – a tak je to s vírou, mocný vládče.
Ty svůj prsten neseš spokojeně, já svůj zase, křesťan má pak třetí – a jen Otec v nebesích, jenž dal je, jedině ví, komu dal ten pravý. –
Zadumal se nad povídkou chalif, pokýv hlavou, pohladil si bradu: V dům svůj odejdi teď, bratře, v míru a nos bez závady prsten otcův.
Cookies on Poetry Cove