Bibi má, tvůj dnešní list znova zas a znova beru, musím zas a zase číst, a zas je mi k pláči věru.
Bibi drahá, pravdu máš: jak by od dne mého sňatku přátelský ten svazek náš ztratil se v tom shonu, zmatku,
jež mnou tenkrát zmítaly – totiž: ztratil duši svoji; jeho formy zůstaly: chladné řádky, které v roji
poletaly sem a tam – nevíš, jak mi hořká byla tvoje přání k jmeninám, prosby, bych tě poručila
muži svému, dětem svým, psané s pečlivostí velkou; jak tím řádkem kratičkým, že se staneš učitelkou,
zařízla jsi tenkráte jako nožem k srdci mému (tenkrát ruce sepjaté řekla jsem jen: konec všemu!) –
po tvém listu chápu dnes, že též vina na mé straně: psala jsem ti listů směs a neřekla odhodlaně:
Bibi, mluvme upřímně – ne, já zatím dlouze psala, kterak služky zlobí mě, že má zub má dcerka malá
atd. – však o tom dost. Bibi moje, Bibi milá, dík dnes za tvou upřímnost, jež nás sobě navrátila.
Bože můj... Tvé dnešní psaní... Nad každičkou řádkou tou plakala bych bez přestání, nad tebou – i nad sebou...
Ty si stýskáš: osaměle světem plynu – nevím kam, vrásky lezou po mém čele, a já se jen pořád ptám:
nač se soužit, k čemu žíti? Kdyby aspoň kdos tu byl, jemuž by moh člověk díti: i nejmenší ze svých chvil
zasvětit chci tobě, drahý – jinak ty dny bezcenné pohodím dnes v prostřed dráhy bídné, tmavé, ztracené... –
Čili prosou, moje Bibi, smysl chápu-li těch slov, myslíš, že ti jenom chybí trochu lásky v srdce krov...
Bibi moje, co ti říci? Nevím, zda tě přesvědčí, co ti ruka moje chvící s upřímností největší
napsat hodlá... Nepřesvědčí, vím to předem, dobře vím, marny jsou tu lidské řeči, kde jde srdce s právem svým –
ale slyš: jsem vdána tedy, dobře vdána – říkají, muž je zdráv, pod mými hledy děti pěkně vzrůstají –
ale šťastna nejsem; cítím strašnou všednost v nitru svém, a tak plížím se tím žitím, že i sobě hnusna jsem –
a ty myslíš: láska! Bibi, věř, že bych se smála ti, jen v mém nitru cosi kdyby nezačalo stenati...
Láska!... Byla tu snad... Kdo ví? Příliš krásný je cit ten, neměl by být člověkovi na tom světě dáván v plen –
vždyť ti, které ona pojí, nemají na práci nic, než ji bíti vášní svojí v etherickou její líc –
snad ti smysl toho temný, pak mi věř, jsem zkušena... snad to chápe duch tvůj jemný, a ty zíráš zděšena
na mé řádky... Bibi moje, uzavřenou květinou je ta smutná duše tvoje, má však věčně vůni svou...
list tvůj dchne jí každou řádkou. Kdybys dneska zemříti měla – pro tu vůni sladkou hned chci s tebou měniti...
Nevíš, jaká sudba krutá dovede to v světě být: býti prázdna, vyvanuta a přec dýchat a přec žít...
Jak vše přišlo – nelze říci, ani hádat nebudu; žádné rány hřímající zavilého osudu,
žádná bolest, žádná ztráta – ale všecko to je zde, o čem moje máti zlatá říkávala: žití zlé...
Moje máti... Hlava její jeví se teď zrakům mým: bezútěšnost v obličeji, a já tak jí rozumím...
Dnes mi jasno, ze vší síly proč se tenkrát vzpírala mému sňatku; proč v té chvíli, když mi přece žehnala,
řekla mi: Buď stloustneš, dítě, nebo budeš nešťastnou... Často utíkám se skrytě k vzpomínkám a duší mou
táhnou chvíle z dětství mého, naše bály, zábavy, sny tak rázu veselého – vše má nádech modravý,
jako mívá čistá dálka – a vždy hlasem tesknoty cosi v duši mojí zalká: bylo – však ne při tom ty...
Vidíš, Bibi, stotožniti nikdy se mi nezdaří sebe s dívkou plnou žití, jak ji duše moje zří...
Chvilkami též čekám cosi – zázrak, jenž mě spasí snad, ale za dnem den mi nosí všecko staré v žití sklad.
Jsem už pětatřicet roků, kdy se nejde jináče nežli v rozvážlivém kroku a už nikdy neskáče...
A co čekám – snad se stane také zvolna... Do vlasů ponenáhle jíní skane, a pak k svému úžasu
člověk bude děckem zase; jako bílá babička bude v podvečerním čase hýčkat děcka maličká
dětí svojich... Vidím živě babičku svou... život dřív též prý strh ji v proud svůj divě, za to západ na podiv
vzplál jí pěkně; šťastna byla. Víš, jak často sešlý hlas ještě k zpěvu naladila? – Toť div, jenž mne čeká as...
A jak takto – ptáš se – žiji? Tuto chvilku mám jen klid, nejlepší, co v mizerii svojí mohu vůbec mít.
Tchyně, ta šla s hochy mýma na procházku; holčičku, jež mi v kolíbce teď dřímá, houpám nohou trošičku.
Muž je dosud v kanceláři. Venku pěkně. V ulici hází dubnovou svou září slunce zlatem sršící.
Neláká mě... nějak štítím se teď styku se světem, raději čas trávím šitím nad svým spícím dítětem. – –
Piš mi brzy, Bibi má. Piš mi hodně, já též budu. A zas slovy přímýma. Člověk nezbaví se trudu,
ale ulehčí si chvíli. Líbám tě a jsem tvá Zde je podobizna ta. Vidíš prořídlé ty vlasy,
licní kost, jež vypjata nad obyčej zdá se asi, nad tou lící zapadlou pohleď v zkalené ty zraky –
pak tu hlavu uvadlou kolorovat musíš taky: vem ten nádech nezdravý první žluti podzimkové –
pak to, co tě pozdraví, je vše, co se Lili zove.
Cookies on Poetry Cove