TŘI PODOBIZNY (I.)

Návštěva zde... uvítání, hlučná radost s obou stran... objetí a vyptávání... a již salon dokořán,

kam si hosta vede mama na kávovou besedu... Lili je teď s Bibi sama, stojí jizby ve středu,

kam zář slunce kosmo padá. Modravého prachu pruh od podlahy k oknu skládá ve sloup pestré prvky duh.

Lili celou půlí těla stojí v této záplavě (– má tu aureolu zcela, jaká dána k oslavě

v chrámě zjevu každé svaté na zatmělých obrazech, jinak v míře vrchovaté liší však se od žen těch:

nemá svatý mráz ten v oku, ne jich stáří, ne jich vzlet – mojí Lili toho roku bude teprv sedm let –)

světlý vlas jejž nazad tlačí tmavý půlkruh hřebenu, k ramínkům se hustě stáčí chumlem zlatých prstenů,

líčka žhou jí, ne však strachem, překvapením – ne a ne: planou stálým zdravým nachem broskve čerstvě trhané.

A ty oči! Barvu mají polní bledé fijaly, pod dlouhou se řasou tají, jak by světu skrývaly

pohled v duši, kde as leží ráj jakýsi přesladký... jsou tak tajuplné, svěží, jako modro pohádky...

Bibi také starší není, je však suchá její líc, má to bledé zabarvení, která leta zvětšujíc

časnou vážnost jevit zdá se; oči velké s leskem mdlým hledí kolem v stálém žase – jedny z těch, jež s oddáním

v celém žití jedno znají: celou duši v pohled dát a jím, co zde rády mají, obdivovat, zbožňovat...

Lili prstík na rty klade a s pohledem vzníceným po špičkách se nazpět krade šeptajíc: já něco vím... –

v zadu v koutě stojí skříně a v ní spousta úžasná: zařízení do kuchyně, jizba jakás překrásná,

divadélko s tuctem mimů – vůbec mnoho možno zřít co by ani plukem rýmů nedalo se vyslovit:

též tam postel odestlaná s poduškama bílýma, na ní leží dlouhá panna s nehybnýma očima:

Lili pátravě jí hledne v bíle malovanou líc, z postýlky ji jemně zvedne, v náručí ji houpajíc

vrací se a ručky kyvem ku divanu Bibi zve, jež v napětí žádostivém nesla po ní zraky své.

Nyní sedí. Mezi nimi, o zeď dobře opřena, bledá, s hledy nehybnými sedí panna hubená.

Lili šeptá. Vypravuje, Pepi už že druhou noc nespí (Pepi panna sluje), zuby prý ji bolí moc;

babička prý dnes jí řekla, že se Pepi dokonce nějakého hřmotu lekla, proto že jen tichonce

mluvit smí se, dveře lehce zavírat a nedupat; Pepi též prý v noci nechce z postýlky se nechat brát;

babička že povídala zas jí novou pohádku, o Růžence, která spala, o Honzovi ze statku,

jenž prý nosil hvězdu zlatou pod kadeřmi na čele – (Buď se Lili mojí matou pohádky ty přeskvělé,

jak hned na tom reku zříme my i čtenář každičký – či – a to je mínění mé – v hlavě její babičky

se ty nitky pohádkové musí splétat všelijak, by se zdály z brusu nové, až opředou Lilin zrak...)

a ten Honza že prý jednou na vraníku jel a jel cestou pustou, nedohlednou v divný les, kde zámek zřel,

kde prý bylo stříbra, zlata, až prý přecházel mu zrak, v síni sedí spánkem jata Růženka, ji hlídá drak

(čtenář vytkne drobné Lili běh snad dosti logický – oh, můj čtenář se zde mýlí: to jen duch můj básnický

spracoval ty řeči její – ona hned juž s počátku spletla jednom ve peřeji Pepi i tu pohádku,

Bibi však jí rozuměla: poslouchala dojata, v černých očích se jí chvěla duše touhou napjata,

a ten celý příběh lepý hned si živě kreslila, při tom ručkou vlasy Pepi bez ustání hladila).

Příběh stoupal... Honza bije s drakem se... boj urputný... poslední mu hlavu s šíje useče meč mohutný –

a hned rozkvetá vše valem, dýše vůní čarovnou... v posled Honza stal se králem a Růženka královnou...

(Všichni jiní vypravěči zmlkli by tu kratičce, ale Lili přejde řečí ihned k svojí babičce.)

Její babička prý vlasy má tak bílé jako zeď, že prý před dávnými časy jako ona, Lili, teď,

byla taky takhle malá; Lilinu prý maminku čáp jí nebo vrána dala zavinutou v peřinku;

maminka že povídala, s babičkou že už je kříž, bude prý už beze mála teď z ní druhá Lili již;

maminka že často pláče, jsouc s ní, Lili, v pokoji, že jí říká: moje ptáče – a že pro ni vystojí

mnoho strachu: nejraději že prý by ji zavřela před světem, by duši její neotrávil docela...

– Ale já bych – Lili míní – byla přece nejradši Růženkou, co spala v síni zámku v lese bodláčí. –

– A já taky – Bibi táhle a nesměle prohodí. Chvíli ticho. Lili náhle hlavičkou svou pohodí,

s divanu se sveze na zem a svůj plný obličej v chmurný výraz stáhne rázem, jak u vzrostlých vídá jej:

– U nás krejčí dneska zase tloukl dole paní svou! – Bibi hledí ve úžase na ni tváří ztrnulou.

– To – dí Lili s indignací – je přec jenom ošklivé! – Bibi jako echo vrací: – Jo, to je přec ošklivé!

V čtverci lesklém na parketách, kam dopadá slunce pruh, v němž se točí v lehkých četách blýskající prvky duh,

leží Pepi, v zemi hledí nehybnýma očima, roztažená, slova nedí, nikdo si jí nevšímá...