TŘI MUŠKETÝŘI.

Po dlouhých letech přišel zas mi na oči starý ten Dumas – můj bože, jaký krásný čas v sežloutlých listech těch dřímá!

Jak mluví tony vábnými ke mně ta každičká řádka! Jakoby zavála za zimy fialek vůně kol sladká!

Jakoby hlasem radosti a září naivní v oku volalo z bezdna věčnosti mládí v mém desátém roku!...

To bylo ráno... Já se chvěl a cítil každý nerv bíti: já „Mušketýry“ v tašce měl – a musil do školy jíti!

Tu k radě zběhlejších školáků prvně jsem obrátil zřetel: pustil jsem školu ze zraků a dal se přes panský jetel,

přes potok, kam jsem zpola pad, přes luka přeletěl v mihu, chvilkou sáh v tašku, někdo-li snad nevzal mi drahou tu knihu –.

Jsem v žitě; kolem klasy kryt, cvrčkové u nohou pějí, skřivani létají pod blankyt a dolů písně své lejí,

nevidím, neslyším, celá zem mění se přede mnou v žase: Já žiji v kraji prajiném a v dávno minulém čase.

Dvůr krále, malebné ústroje, intriky, záhadné věci, psaníčka, lásky a souboje a čtyři, čtyři ti reci!

Já trpím, nesu strastí řad i slzy kanou mi tiše – trpím však, slzím s nimi rád, ba v jakés hrdinské pýše...

Vytřeštěn zrak, dech utajen, v spánky krev kladivem tepe, já žil, to nebyl klam neb sen, ach žití velkolepé!...

Je večer; musím domů jít, ne však hnán strachem a hlady, než že mi shasl denní svit, a že už nevidím tady. –

Nevolno, cizo bylo mi ten večer v rodinném sboru – a k všemu na slovo lakomý mlčel jsem v hrdém svém vzdoru.

A koupil za svých úspor pár důkladnou lojovou svíci – a ráno měl jsem v očích žár, tmu v hlavě a plamen v líci.

Já dočet, hlavu v dlaně klad a vypuk v bolestné štkaní – ne, že to špatně skončilo snad – však proč – to dnes nevím ani...

Po mně to kostelníkův čet – jak bych ho viděl dneska: hoch malý, má tak zbožný hled, a tvář jak dívky hezká. –

Čet. Dní jsem neviděl ho pár, do školy nepřišel taky – Pak přijde matný, v lících žár a zarudlé, zapadlé zraky.

I Sekáč čet je. – „Sekáč“ pak přezdívka byla jen pouhá; trup malý, nohy dlouhé však, a chodil jak pavouk ten z dlouha. –

A po něm Klement domkářčin, hoch štíhlý s vážnými rysy; – on nebyl zlé té baby syn, vzala prý z Prahy jej kdysi,

a lidé o něm říkali, že nezná rodičů ani, a my mu za to dávali ovoce, chléb na potkání. –

Ti oba četli. Žádný z nich do školy nepřišel taky – pak přišli, oheň na lících a zarudlé zapadlé zraky!

Měli jsme radu. Znovu zas jsme se vším vzájemně zpili, znovu si kouzlili dávný čas, znovu zas dávno v něm žili.

Až Klement v posled povídal, že jsme tu také tak čtyři, že budem zrovna tak žít dál jak ti tři mušketýři.

Přijato. Jdeme v žito zas v radosti a touze žhavé; dělena jmena mezi nás: každý má trefné a pravé.

Porthosem* Sekáč ihned zván, Athosem Klement, jak ví se, pro mě je stvořen d’Artagnan, kostelník pro Aramise,

pro kardinála Richelieu, jenž nám všem nepřítelem, zde katechet náš přísný je, mračný a s vrásčitým čelem.

Dál roste řada jmen veliká, máme vše, ať to kdokoli, máme i žlutého koníka z té prvé kapitoly!...

A tak jsme ještě téhož dne dali se do práce hnedky, my psali listy milostné a začli s děvčaty pletky.

Však už hned nám všem k postrachu Richelieu zjevit se spěchal, ve škole hodinu na hrachu veřejně klečet nás nechal!

Ale my našli pomsty cíl, oh, my se strašlivě mstili: ty kluky, které on pochválil, my jsme hned po škole zbili!

My často o něm zpívali jízlivou potupnou odu, na jeho zhoubu jsme pívali z potoka zkalenou vodu!

My s Hugenoty válčili, šli v souboje a pračku dravou a domů často chodili s boulemi, rozbitou hlavou!

A což když přišel prázdnin čas! Richelieu náhle byl v prachu! Náš Porthos mínil: Ujel as před námi z velkého strachu. –

A znovu v boj a lásky vír! My bili, nám bili hlavy – však každý z nás byl mušketýr i v lásce i v boji pravý!...

Prázdniny přešly, podzim táh, konec to radosti, leta... Na mušketýry osud sáh a rozvál do všech stran světa!

Aramis, který v duchu svém pobožné jádro choval, začal se zabývat kostelem a při mších ministroval.

Porthos byl strážcem husích stád, jež honil na pole sžatá, já musil do Prahy, shledávat moudrosti zrnéčka zlatá.

A doslech pak, že do dáli vezli též Athose v krátce, u nás prý o něm říkali, že odjel k otci a matce...

Dnes člověk slouchá s údivem, co mu vše paměť ta říká! To vše se zdá mu býti snem, to snad se jiného týká!

A zas ví, že to s radostí a září naivní v oku dnes volá z bezdna věčnosti na něj čas desíti roků!...

Ach, Athos zhas už hrdinný v Bosně kdes v zápase tuhém... to psaly tenkrát noviny v osmdesátém druhém...

Už Porthos taky dřímá kdes, podlehl o život v boji: řemenem chycen v kola kles a zdrcen byl v továrně stroji.

Aramis klidně po otci tam u nás kostelničí, má děti, jež prý vždy do noci v modlitbách, zpěvu cvičí.

A já už vcházím do těch let, kdy člověk žil už dosti, kdy nedívá se s touhou vpřed, však zří v klín minulosti!...

Tak mi dnes přišel v ruce zas po letech starý ten Dumas – můj bože, jaký krásný čas v sežloutlých listech těch dřímá!

Ba, mluví tony tak vábnými ke mně ta každičká řádka, jakoby zavála za zimy fialek vůně kol sladká!...