TOULON.

– tam ztratil jsem ho. Byl to hodný hoch, kamarád vzorný, Francouz bez pohany, a divně zahynul tak: kule cizí se vyhnuly mu, a když bylo po všem,

tu Osud vzal jej jaksi mimochodem a dal jej za cíl puškám vlastních bratří... Že děla rozhodla tam, víte snad. Je komandoval malý černý voják,

jak hlad hubený, v sešlé uniformě a moudrý jako ďábel. Bonaparte, a Korsikán prý. S tvrze Malbosquetu a s Aiquillette začal pálit v město

a v lodi po přístavu, že se chvěla zem pod nohama. Za noci pak zdvojil tu palbu ještě – strašné podívání! Vše hořelo: vzduch, lodi, magacíny,

nebesa, voda – lidské postavičky se mihaly v tom rudém osvětlení jak poplašení brouci – chvilkou výbuch, když prachárna jak rozkypělá sopka

své nitro vymrštila do povětří – a ráno náhle ticho, víte, ticho, jež třese se. Jsou otevřeny brány, však město prázdno. Angličané prchli.

My do města. Je jako na hřbitově. My chceme vědět, kde jsou patrioti? A kde by byli, nežli ve vězeních, kam proradci je vrhli, nežli vzdali

i přístavy i město Angličanům. I vyvedeni patrioti z věznic a oslaveni. Mladší Robespierre a Barras, které Konvent poslal k vojsku,

zasedli k soudu. Ale těžko soudit, kdo rozezná zde koukol od pšenice? Ah, kdo pak jiný, nežli patrioti? Tak obeslali komisaři město

pod ztrátou hlavy na Place de Liberté a město přišlo: ze sklepů a skrýší jak myši vyšli se svěšenou hlavou a zrakem sklenným tupě zírajícím

v budoucnost přísnou. Stáli na náměstí, a patrioti obcházeli kolem a vztaženými prsty označili hruď vlastizrádců. Marny pláč a prosby,

přísahy, protesty a odvolání – vojáci Republiky vytáhli je z těsného chumle, odvlekli v svůj kordon a bodákem a pažbou odstrašili

plán uniknutí. Patrioti čile dál pracovali, za hodinku bylo na tři tisíce vlastizrádců v síti. A Barras s Robespierrem povel dali,

zahřměly bubny, vojsko s delinkventy se dalo v pochod. S kamarádem stáli jsme na náměstí, odtrh se, že půjde popatřit, co se dále díti bude.

Za chvíli hřměly bezpočtukrát salvy z příkopů městských. Patrioti táhli ve sborech ulicemi řvouce slávu vojínům Republiky. A můj přítel,

kamarád dobrý, Francouz bez pohany, v té chvíli, mrtvý mezi mrtvolami, pod hradbou města zatím tiše ležel. Tak našli jsme ho. Šel as z povzdálečí,

a voják jeden ohlíd se a mysle, že zrádce to a že se nenápadně z příhody příští vytratiti touží, bodákem v sbor jej odsouzenců vehnal.

Hoch ubohý, a jistě protestoval a za svědka bral čisté srdce svoje, a všecko marně. Koho obviniti a koho soudit? Nelze rozsuzovat,

vždyť jisto pouze jedno: že je mrtev.