S počátku snil jsem, že mi stačí zcela
blíž domu bydlet, kde vy byste dlela,
zřít z okna rudou střechu vily vaší
a letmo vás, když byste vycházela.
A potom touha vzrostla: aspoň denně
jít moci s vámi... mluvit nenuceně
– ne o své lásce – třebas o počasí,
o běhu světa, o všech věcí změně.
A dále snil jsem: přijde jednou chvíle,
čas srdci klid dá, hlavám vlasy bílé,
na sluníčku pak sedat budem spolu
a ruku v ruce čekat žití cíle.
A potom toužil jsem ti moci tykat,
tvé ruce líbat, o lásce ti říkat,
dát tobě hledět až k dnu duše svojí
a žes mé všecko, tebe věřit zvykat.
A potom: vplynout žitím v žití tvoje,
vzít já tvé celé, dávat já ti svoje,
milenko, ženo, příteli a sestro,
by jedno bylo, co dřív bylo dvoje.
Je Život zázrak: odvál ty sny malé
a splnil velké. Stojím nenadále
jen s touhou poslední ve vděčné duši:
zapěti velký hymnus k jeho chvále.