Noc leží na všem. A tma její dusí.
Kříž ohromný z ní ramena svá zdvihá
a ta jsou černá, jakoby Smrt sama
své paže rozvírala...
Nějaký prostor, pohybů v něm chaos
a chaos zvuků. Hlomození bitev,
ryk vítězů a vzteky přemožených.
Pláč, vytí, zoufalost, řev pomsty, výskot
a krve žízeň věčně neshasená...
Tu a tam časem postava se zvedá –
zda muž či žena, světec nebo zlosyn –
rozeznat těžko. Možno též, že zvíře
hladové zlata, země, panování.
A jen se zdvihne, sraženo je jiným,
jež vyvstalo, by také ihned padlo...
Dva černé stíny rvou se spolu nad vším:
to stařec-papež bije dřevem kříže
do meče, jímž se císař Němec snaží
jej sehnat s křesla kdysi Augustova...
A časem ve tmě zakmitne se jiskra,
drobounká jiskra kratičkého žití,
jež nesvítí –
snad toužil někdo světlo roznítiti.
Snad záblesk v zorničce to bestie byl,
jež vidí potmě... Uhaslo. Tma všude.
A hlučí to a řičí, lká a vyje.
A žije to. A chvilky nachází to,
kde tělo k tělu s vášní přivíjí se,
neb také dětské hlasy slyšet možno.
Bezjmená žití národů a lidí
vznikají, žijí, hlomozí a hynou.
Krev páchne z toho, slaný výpar slzí
a tlení věků nikým nepohřbených...
A kříž ten nad vším. Černá ramena svá
vztahuje nad vším na znamení vlády,
jak Smrt všemocný, tvrdý, nelítostný...