Návštěvou. Salon. Červencové slunce šlo přitlumeně záclonami v oknech a mdle se lesklo na nábytku černém. Domácí paní vlídně roztomilá,
dvě slečny, zdrženlivé v řeči, gestech – prý básníka dnes prvně v žití vidí. U okna na sloupečku mahagonu klec pozlacená, v kleci plachý stehlík
si poskakoval, řinčel drátky, cvrčel. – Náš miláček to – usmála se paní. – Filínek – švitořila jedna z slečen. – Tak přítulný je – vydychla si druhá.
– Dejte mu volnost! – – Ale, drahý mistře! Filínka pustit! Zahynul by jistě, už není zvyklý potravu si hledat! – – Dejte mu volnost! – K užitku je někdy
básnická sláva – zde pomohla ptáku. Záclony odhrnuly – jaké slunce se rozlévalo salonem tím temným! A radostně se hnalo do všech koutů,
jak vynahradit chtělo by si doby, kdy nesmělo sem. Otevřely okno a váhaly – snad mistr začtveračil – básnický nápad – usměje se nyní –
a Filínek dál v kleci bydlit bude. – – Dejte mu volnost! – Otevřely dvířka. V třech párech očí čet jsem přesvědčení, že ptáče neodejde z péče jejich,
že neopustí domeček svůj zlatý a nepromění jisté blaho dneška za život tulácký a nepořádný. A Filínek si poskočil a vylít
do svěžích proudů slunečního světla. A letěl přes ulici jakby honěn, přes hřebeny střech – už jak malá tečka se nesl dál do výše prozlacené.
– Nezatík ani – řekla jedna z slečen. – Ni s bohem nedal – vyčítala druhá. – Vždyť pták je zvíře, zvíře není člověk, těch pojmů nemá – vzdychla paní domu.
Já pevně věřím, že má přec těch pojmů: A dojista si nyní na svobodě vzpomene často na tu zlatou klícku, kde drátky drnčíval, na gracie ty,
jež semenec mu dávaly a cukr i něžná slova – vzpomene si s hrůzou. Leč já mu ve vzpomínkách žíti budu jak pohádkový strýček z Ameriky,
jenž přišel jednou, otevřel mu žalář všemocným slovem, dal mu vzduch a slunce, a jistě Filínek ten celý život svým soudruhům všem ve stehličí řeči
vykládat bude – a já, básník, budu mít u nich slávu, možná mnohem větší, než u vlastenců domoviny svojí.
Cookies on Poetry Cove