Hoj, pane Čapku, kýž tě koza!
Tvůj verš je lepší než tvá prosa,
jsou obraty v něm, je v něm verva
na hlavu šlápnutého červa –
a přec je naskrz zbytečný!
Vždyť sám tě, hochu výtečný,
rvu, táhnu, vleku drahný čas
za sluchy, kštici na Parnas!
Tož vlastní bujné touhy krotiž,
ať zbytečně se nezapotíš,
mně svěř se; uvaž ambice
na pevného „ne“ řetízku
a pomni každé hodiny
té Straby svojí rodiny,
jež řekla moudře velice:
Jen hubu zavři, Matýsku!“**