Už ze severu vane chlad, už mnohý list zas na zem spad’, vše žloutne, schne či padá; zem ukládá si šlojíř z par,
a slunce ztrácí lesk a žár, a hnědnou pole lada. Už klasy sžaty, sebrány, už plody stromů sčesány
i v sadech hrozny vína, a brambor ani řípy již na poli státi nevidíš, v klín rolník ruce spíná. –
Či, bych se vpravil v prosy tok, co vysvitnout má z těchto slok jest: že je podzim tady, že, co jsi viděl kdysi kvést,
to musí nyní plody nést, jež sbírají se všady. Můj chlebodárče, já bych rád tím právem polí, stromů, lad
i hroznů vína v sadě, co u mne kvetlo, žár když plál, co jsem svou krví zalíval – měl také pohromadě!
A byť ta moje úroda na velké roli národa jen byla nepatrná: na stromech jenom pláňata,
žen klasná málo bohata, u vína trpká zrna, – přec vidět chci, čím božství díl kdy ve mně bouřil, lkal a žil,
svou radosť, bolesť, muka – jak co kdy srdcem prolítne, jak co kdy slovo zachytne a v papír vpíše ruka!...
Jen rychle! Rychle pádí čas. a rychle nyní plíseň, mráz, se na verše nám sází – pak – kdo ví?... Dnes je člověk zdráv,
a za tři dny už hlíny dav se na rakev mu hází... – Než promiňte!... Toť zvykem mým, že bývám sentimentálním,
jsemť děckem svojí doby: my v pozemském tom ploužení jen jedno máme znamení, to hroby, hroby, hroby! –
Jen tiskněte! Mám přátele, jichž úhor pln je plevele, ti klasy rvou z mých polí – když je to přítel, řeknu: nuž
přimhuřme zrak, jsem dobrý muž – však cizí též – to bolí! Jen tiskněte! Ať ze zvyku zas jistá kasta kritiků
s tou noblessou svou známou na plody moje vrhne se, z nich všechna zrnka vytřese a spokojí se slamou!
Jen tiskněte! Už v prsou svých van cítím větrů podzimních přes uschlé květy mládí; už není víc té hořkosti,
však ne též bouřné radosti – jen klid, jejž máme rádi. Je šedý den. A do oken mi bije deště táhlý sten
a z kamen teplo dýše, a člověk chvilkou usíná a chvilkou klidně vzpomíná, a usmívá se tiše.
A žena moje škádlivá mně naproti cos vyšívá – má žena s hlavou zlatou – teď směje se mi vesele:
mně vrásku našla na čele – už nevím, kolikátou...
Cookies on Poetry Cove