Já vím, jak doba rokoka ti milá,
má ženo, proto jsem ten sonet psal,
já vím, proč víže tě k ní tajná síla,
proč teskní po ní toužebný tvůj žal.
Ten dávný čas ti líc i duši dal,
tys v dnešním světě jaksi opozdilá,
versaillský park neb zářný jeho sál,
toť místo, kde bys byla právem žila.
Rokoko malby, fontan, palác, sad,
rokoko účes, šperky, chůze, šat
tě uvádí vždy v nadšení a ples –
Rci, odměníš ten chudý sonet dnes,
jak lichotivě odměnila bys
madrigal něžný ve Versaillech kdys?