Chrám hotov byl i klášter. Starý světec
klek před oltářem, zapěl slávu Bohu
a k novým bratřím, kteří míti chtěli
života smysl, obrátil se řečí,
že marností vše, snem že život celý
a teprv po smrti že probuzení,
že nutno tak snít, aby probuzení
nebylo těžké. Rozmlouvati s Bohem –
toť modlitba je. Hlásat slávu jeho –
toť písně, jež se pějí k chvále jeho.
A je-li chvilka, kdy se odpočívá
po bohulibém tomto zaměstnání,
má obrátit se k duším dobrých lidí,
jež v knihách žijí. Kniha útočištěm
a společníkem nejlepším je v žití,
jenž chrání před žádostmi světa duši,
jí křídla dává k letu v doby dávné
i v časy příští, přenáší ji světem,
že jako oblak nese se pak nad ním
a sní svůj sen jak dítě beze hříchu.