Žil v jeskyni. Byl na pohled jak zvíře, neb vlas a vousy jeho mísily se s divokou koží, kterou halil tělo. Svět vedl války, hýřil, hověl hříchům,
však on se šťastně vymkl víru jeho a v rokli svojí žil jen Bohu svému. Tu vyčenichal Satan, svůdce duší, zátiší jeho a hned pekelníku
se kořistí zvlášť vábnou světec jevil. A proto deně vcházel do jeskyně, ne v podobě své s kopytem a rohy, však jako nahá plná svěží dívka
a lákal záludnými sliby slastí zbožného světce. Na kámen si used, kam Benedikt si složil hlavu k spánku, a v líc mu dýchal horkým sladkým dechem
a bílým tělem v oči jeho svítil a měkým hlasem k radostem jej volal. I zakrýval si poustevník mdlé oči, však ďábel i tmou jeho ruky zářil,
a zacpal poustevník si mechem uši, však sladký hlas tím vášnivěj v ně vnikal. Chtěl o kámen bít hlavou rozpálenou, však v dívčí pružná ňadra bil jí jenom.
V zem zaryl tváře, modlitby své šeptal, však tělo svítit viděl, výzvy slyšel a vřelý výdech její zaleval jej. Už začal váhat... Uštvaná už duše
se podávala... Vyjít v svět... vzít ženu... a žíti jako tisíce jich žije... snad zmizelo by potom pokušení... Tu Bůh mu přispěl, pomoc nejsilnější
v největší nouzi. Před jeskyní stála houština kopřiv. Po vnuknutí božím z modliteb vytrhl se, odvrh kůži,
a nahé tělo hodil v koupel jejich, v nich obracel se, potápěl se, brodil, až celá kůže jeho zkrvavěla. A tam, kam padly kapky krve jeho,
červené růže vzrostly na památku, a růže ty tam do dnešních dnů kvetou a poutníkům jsou svědky slávy světce, milosti boží, pokoření pekel...
A z koupele té duše vyšla čistá a plná milosti a bázně boží. I rozsmutnil se Satan, kníže pekel, a schlíple odplazil se v říši svoji.
Cookies on Poetry Cove