„Ti kluci naši! Řekni, napadá
ti, že jsou vlastně každý záhada?“
– Ba. Každý sije pusy hořlavé
a každý má tak ruce zvědavé. –
„A po tom? Po tom je jak zmrzlina.
Div nezbije tě. Kde je příčina?“
– Ba, po tom, každý má tak skelný zrak.
Když oběsil se táta zrovna tak
se díval. – „Věru, je to ku vzteku,
že některému je i do breku –“
– Co našinec se jako harfa chví –
„A za ,ještě‘ by dal i království –“
– My chcem se vyžít. Jinak život ten
je otrava. A žít jej – nehoden. –
„Jen kdyby tihle chlapci pitomí
mu rozuměli aspoň jako my –“
Já maně zaslechl jsem pár těch vět –
dvě žabky, každé sotva patnáct let,
Moralist nejsem. Ale byla mi
ta chvilka hrozná. Také matkami
ty děti stanou se jednoho dne...
A jejich děti bědné, náhodné
co zdědí po nich? Co jim žití dá?
Jak jednou v teskné chvíli probodá
ty dětské duše jedno slovíčko,
slyšené kdesi... „Mámo, mamičko“...