Ponuré domy venkovského města, od otců poděděny předají se zas dětem jednou. Pokoje jsou temné a nevětrané, voní levandulí
a rozšafností. Tapetové stěny jsou tmavých barev, na nich visí řady obrazů zaprášených: slavné bitvy u Lipska. Waterloo a podobizny
monarchů vznešených a rodin jejich. A lidé žijí v nich, jsou zbožní, krotcí, svým zeměpánům v úctě odevzdaní, daň správně platí, jejich dlouhý kabát
je vždycky čist i vyholeny líce. Jdou k službám božím, mají milou touhu stát v okázalé úctě u svých bližních a umístit své syny v službách státu,
což značí nejen jisté živobytí, však také vážnost u pořádných lidí. Manželka jejich je jim moudrou radou pro každou záležitost toho žití,
kuchyňskou vládu svou má bez pohany, cnost mamselek svých hlídá ostražitě při bálech, výletech i promenádách, a provdá je, když lásky čas jim přijde,
dle úrad nejlepších a vždycky dobře. Kruh přátelský má muž a paní kroužek. K hodině páté při šálečku kávy a dobré bábovce si sdílí dámy
historky městské, kde kdo za kým chodí, jak co se nosí, kterak spokojeni jsou muži s jídly, kterak kvetou děti – co muži večer vejdou v restauraci,
kde duše jejich rozvírají křídla a v let se dají do širého světa: co Rus teď dělá, jaké plány kuje, co Prajz, s kým asi obmýšlí co začít,
co Francouz, jak se chová po výplatách, jež dostal tenkrát od císaře pána. I vzpomíná se, jak ten Napolion jim duše děsil, Metternicha pomní,
a klípky mezi novinky se pletou, leč obezřele, aby nestaly se snad zřejmou známkou rebelského ducha. Kouř při tom stoupá ze ctihodných dýmek
a topas piva mnohou chválu klidí, a plyne čas – o desáté se zívne a jde se domů... Svaté ticho v městě... Na nebi hvězdy bdí a policajti
na tmavé zemi. Čas je ohlašován pískáním mírným ponocného s věže... A staré domy ponořené ve tmu dýchají poklidem a němým blahem....
Cookies on Poetry Cove