Let tisíc už, co nesla tě ta zem,
ty svatozáří ověnčený stíne,
pohádko stará s dětským úsměvem!
A možno, že to všechno bylo jiné...
Žes člověkem byl křehkým jako my,
jenž strojí osud svůj, jímž potom hyne.
Žes vášně znal i tresty svědomí,
žes cítil, co je žaloba i vina,
řád přírody, jíž člověk nezlomí.
Žes často rád měl chladný pohár vína,
lov v černém lese, bílé dívčí tělo
i války řev, v němž se tak zapomíná.
A hnědý vlas ti vroubil líc i čelo,
a plamenem tvé tmavé oči plály,
a hrdé mužství v postavě tvé vřelo,
snad člověkem byls v mlžné věků dáli...
A jak jsi zatím přišel zohavený
až na dny naše! Kadidlo tě halí,
jsi prostých popů sluha ponížený,
jenž hostie kdes v tmavém koutě strojí
a jemuž hřbet krvácí pod řemeny,
asketa bědný, loutka báby svojí,
a kníže směšný, v panování chabý,
jenž anděly má za rozhodčí v boji –
Tak vzývají tě modlařivé baby
pohlaví obojího, drobné děti,
budoucnost země, na Vltavě, Labi!
Tak stín tvůj z šera minulosti spěti,
květ dějin svých, vzor knížat svojich, zříme,
tak z věku na věk budeš přecházeti!
Oh, dík ti za ty světce naše, Říme!