Ve spoustě domů, skladů, oken, firem
a v pásech chodníků a dláždění,
kde vozy, kočáry se hrnou vírem
a lidé v pestrém hemžení,
mě dojmou vždy ty stromy smutně čnící,
ať v aleji, ať v park jsou stěsnány,
ten pozdrav přírody, vždy zdravím chvící,
sem v pouta městská urvaný!
Tak nějak s bázní zvedají své hlavy,
jak v škamnách zakřiknutí školáci,
a resignuji, ať den plá v ně žhavý,
či vítr jimi burácí.
Jich zeleň chorá, bez lesku a šťávy
je divně zažloutlá neb vybledlá,
jak člověka líc, jemuž na kmen zdraví
zlá nemoc záhy usedla.
Jim teskno jistě po venkovské nivě,
po zamodralých lesích v obzoru,
po ptácích, kteří korunami živě
se honí v hlučném hovoru.
Jim teskno jistě po oblacích stkvoucích,
jež jim zde kouř a mlha zakrývá,
po barvách nebes za večerů žhoucích,
když zem se v páry odívá.
Když slyší někdy řeč, již milující
zde šeptají při světle plynovém,
jim teskno as po kraji při měsíci –
jen tam v nich láska domovem.
V nich není s jarem svěžesti a síly,
jež tlačí v rudých pupenů se tvar,
ba nestály by, kdyby nemusily,
o zelených těch listů pár.
A když šum města roste, pustnou lada,
a podzimní van vzduchem zavěje,
tu zrovna s radostí těch vězňů řada
háv svléká marné naděje...