Jak rosa padlo v duši moji slovo Tomáše Aquinského, jenž byl v církvi doktorem andělským, všech věcí znalým, že Pán, by zvýšil blaho vyvolených,
dá patřiti jim ze zahrady rajské v hlubiny pekel na muky a trýzeň prokletých hříšníků a zatracenců, a dá jim slyšet k nebeských harf hudbě
pláč z říše ohňové a skřipot zubů – – tož uvidím já jednou z nebes slávy, jak se ten ďáblův tovaryš, náš opat, mít bude v horké říši svého mistra!
Snad vařen bude v olejové pánvi... Snad na rožni jej čerti péci budou... Snad řemeny mu dříti budou se zad a až se živé maso jeho bude
tetelit děsem, mrskati jej budou řemeny těmi... a já budu shora je pobízet a povzbuzovat v práci: Jen víc! Jen pevněj! Nelenošte, čerti!
A jemu řeknu, tomu opatovi: Viz, tovaryš jsi ďáblův a ne opat. To za to máš, že kul jsi pikle svoje, když mě opatem bratří volit chtěli.
To za to máš, žes povýšil se nad nás. Žes k hodinkám nás honil v tuhé zimě a sám jsi chrápal jako líný medvěd. Žes při tabuli nejlepší bral jídla,
stehýnka husí, prsíčka a mozky, ze štik a kaprů prostředky a jikry, z podsvinčat ouška chrupavá a čenich, za deset jedls a nám potom strkal
kobylky holé, ocasy a hlavy a kůstky k obírání – žoku mlsný! A jak to s vínem bylo při tabuli?! Co tys pil a co my musili píti?!
A jaký druh to dávals pro nás ku mši a co jsme měnili my na krev páně?! He, slyšíš, slyšíš, pijane a žráči? A cos dál tropil, Sodomito bídný?
Proč hrnul jsi se vždycky v zpovědnici, když mladé ženy zpovídat se přišly? Proč nechávals nám jenom sešlé babky? A jaks moh malovat dát do kostela
rodinu páně, kde má svatý Josef, jenž maličkého Spasitele hladí, tvou odulou tvář a tvé liščí oči? To řeknu ti a stokrát ještě více.
A Otec nebeský ať dopřeje mi o půlhodinky dříve než ty umřít, bych přítomen byl soudu nad tvou duší. Já postavím se u božího trůnu,
až kniha hříchů tvojich otevře se, a pozor dám, zda něco nezapomněl ten anděl čtoucí – neboť já vím všecko...
Cookies on Poetry Cove