Jak starých hradů šedé zříceniny
nám hlásí zašlých časů, zvyků zvěsti,
tak výmluvným zde svědkem ona jesti,
jejž zapomněl zde čas a život jiný.
O starých tancích mluví, zašlém štěstí,
jak „pannou svou“ zval ret ji dávno siný,
s ní žije dosud sláva krinoliny,
a účes má, jenž dávno přestal kvésti.
V těch zašlých časech, jež si stále zlatí,
zří krásný věk, jenž nám se nenavrátí,
a zbožně vzpomínkou v ně vždycky letí,
však nám, již mod jsme, vkusů jiných děti,
zjev ten hned k smíchu a hned k soustrasti je
jak truchlosměšná stará tragedie.