Je to tak stará, známá komedie,
jichž prožili jsme dost už v žití svém,
a člověk přec se znovu v ni zas vžije
a hrá ji s opravdovým zápalem...
Mou podobiznu v album uloží si
k těm tvářím z minulosti ostatním
a bude se jí s jiným smáti kdysi,
tak jako se mnou teď se směje jim –
Mé řeči bude jednou vypravovat,
jak o jiných to nyní činívá,
má gesta bude směšně imitovat,
mým pohledem se při tom zadívá –
Mé listy jsou jen několika články
v řetězu listů, jež má od jiných,
po čase tyto plaché, vroucí stránky
jak předešlé ty vzbudí v ní jen smích –
Mé polibky si nechá jiným smýti,
jak já jsem slíbal retů jiných sled –
a stejně něžně budou zrcadliti
ty její oči, bůhví, který hled –
Je to tak stará, známá komedie,
jichž prožili jsme v žití svém už dost,
však za diváky dvé zde bytostí je,
jež vysýlá k ní moje minulosť:
dvé hnědých očí, plných zoufalosti,
a šedých dvé zřít musím potají –
dvé obětí zří na mne z minulosti
a smutně k tomu hlavou kývají...