Ó modré nebe, na němž visí
sny oblakových bílých hor!
Krajino tichá, jejíž rysy
jdou mírně v dálku pod obzor!
Ve světle slunce, v lučin vůni,
za šumné hudby pilných včel
já kolem zelenavých tůní
jsem zase jednou volně šel.
Den čistý schyloval se k sklonku
a od západu vítr táh
a čeřil modré hlavy zvonků,
jichž stálo plno po lukách.
Po mezi kvetly jitrocele
a slzy boží máteře,
motýlků modrých houfy celé
si hrály v světla nádheře,
libely štíhlé, zlaté mušky
i brouci v barvách kovových
i kropenaté vřetenušky
na hlavách květů nachových –
vše jásalo a pělo, plálo
pod slunce svity teplými,
svůj život vyžít pospíchalo
před vládou šedé podzimi.
Neb jako já, tak i ty trávy,
ty květy, hmyzy, celá zem
jsme cítili, že v den ten slávy
už podzim z dálky zírá sem.
Ve vůni, žití, světle, žáru
chvěl akord zimy, zničení...
I vešla tato tucha zmaru
v mou duši v klidném souznění.
A bratrem cítil jsem se všeho,
co kvetlo, žilo v tomto dnu –
bez povýšení nadutého,
bez pyšných nesmrtnosti snů!