Jsou tomu věky. Byl to as moment, jak líčí Darwin: Bestie bílá
povznesla náhle své čelo k výši, stanula pevně na zadních nohách,
pohledla vzhůru k zářivé kouli na modré klenbě, pohledla kolem
na bujnou zemi, na její plody, na její tvorstvo – mohutný pocit
panství a síly prochvěl jí nitrem, v hrudi jí výsklo poprvé jásavé,
široké, mocné, vítězné: já! jež se jí vidělo konečným centrem
všech věcí kolem – z bestie bílé vstal tenkrát člověk... A žití začlo.
Zahořklá síla útrap a bolů (již nevědomě „já“ každé neslo
v sobě jak duši) hnala je dále. Prchalo před ní, jak prchá zajíc
před rusou kolčavkou, jež sedí mu v šíji. Z malého bodu vyletlo křivkou
v široký prostor. Křivka se roztáčí, roztáčí, roztáčí v spiralu vířivou,
jí lidstvo žene se hnáno jsouc bolestí, síleno nadějí klidu a jasných met.
A spirala se šíří prostorem beze hrází, bez hlubiny a výšky, šíře a délky
v neznámo dál. Zahořklá síla útrap a bolů žene ji k předu.
Drtila duše, tvořila bohy, drtila masy, robila krále,
vtiskala lidstvu do rukou ocel, již ono stápělo navzájem v sebe,
vodila duchy v labyrint vědy, ku proudům umění – nikde však štěstí.
Lidstvo se žene spiralou vířivou, prostorem bez hrází, bez hloubi, výšky,
šíře a délky v neznámo dál. Proradní bozi, již nedali mu štěstí,
zvrácené trůny, jež nedaly mu štěstí, prolitá krev, jež nepřinesla štěstí,
vědy a umění, v nichž nenalezlo štěstí – vše leží odhozeno na strašné cestě.
Ohromný netvor modravé barvy, jenž slove Minulost, plouží se za ním.
Sžírá to všecko mohutnou tlamou a nenasycen roste den po dni.
Lidstvo se žene dále a dále, zas noví bozi a noví králové
a nové boje a nové vědy a nová umění – a zas vše leží
daleko za ním na dráze spiraly za kořist netvoru. A spirala se šíří, šíří
prostorem nekonečným, a lidstvo ubohé tak pádí za svým štěstím. Vzkřik časem jásavý
zní ze sta hrdel, napnuté nervy zachví se slastí – ubohé lidstvo!
Nějaký přelud fata morgana kmitla mu někde v bezmezné poušti!
Ubohé lidstvo! V hodině příští jsi zase dále, Ahasver báje své,
na svojím letu! A přelud mámivý v tlamě se ocitne modravé Minulosti,
jak všecko jiné! A spirala se šíří, šíří. Kruh devatenáctý, jejž osvíceným zvem,
přebíhá v dvacátý. Věk velké páry, chemie, fysiky a sestárlého boha
a několika králů a řady pěkných bitev a plný umění a nervů strhaných
a marných nadějí a plný neštěstí – jak všichni ti druzí... Zahořklá síla
útrap a bolů žene nás z něho dále a dále spiralou vířivou.
Ta modrá Minulost s obrovskou tlamou, s velikým břichem jde naší stopou...
Ta aspoň najde vydatnou kořist...
Cookies on Poetry Cove