Spirála.

Jsou tomu věky. Byl to as moment, jak líčí Darwin: Bestie bílá

povznesla náhle své čelo k výši, stanula pevně na zadních nohách,

pohlédla vzhůru k zářivé kouli na modré klenbě, pohlédla kolem

na bujnou zemi, na její plody, na její tvorstvo, mohutný pocit

panství a síly prochvěl ji nitrem, z hrudi jí výsklo poprvé jásavé,

široké, mocné, vítězné: já! jež se jí vidělo konečným centrem

všech věcí kolem – z bestie bílé vstal tenkrát člověk... A žití začlo.

Zahořklá síla útrap a bolů (již nevědomě „já“ každé neslo

v sobě jak duši) hnala je dále. Prchalo před ní, jak prchá zajíc

před rusou kolčavkou, jež sedí mu v šíji. Z malého bodu vylétlo křivkou

v široký prostor. Křivka se roztáčí, roztáčí, roztáčí v spirálu vířivou,

jí lidstvo žene se hnáno jsouc bolestí, síleno nadějí klidu a jasných met.

A spirála se šíří prostorem beze hrází, bez hlubiny a výšky, šíře a délky

v neznámo dál. Zahořklá síla útrap a bolů žene ji k předu.

Drtila duše, tvořila bohy, drtila massy, robila krále,

vtiskala lidstvu do rukou ocel, již ono stápělo navzájem v sebe,

vodila duchy v labyrint vědy, ku proudům umění – však nikde štěstí.

Lidstvo se žene spirálou vířivou, prostorem beze hrází, bez hloubi, výšky,

šíře a délky v neznámo dál. Proradní bozi, jenž nedali mu štěstí,

zvrácené trůny, jenž nedaly mu štěstí, prolitá krev, jež nepřinesla štěstí,

vědy a umění, v nichž nenalezlo štěstí – vše leží odhozeno na strašné cestě.

Ohromný netvor modravé barvy, jenž slove minulost, plouží se za ním.

Sžírá to všecko mohutnou tlamou a nenasycen roste den po dni.

Lidstvo se žene dále a dále, zas noví bozi a noví králové

a nové boje a nové vědy a nová umění – a zas vše leží

daleko za ním na dráze spirály za kořist netvoru. A spirála se šíři, šíří

prostorem nekonečným, a lidstvo ubohé tak pádí za svým štěstím, Vzkřík časem jásavý

zní ze sta hrdel, napnuté nervy zachví se slastí – ubohé lidstvo!

Nějaký přelud fata morgana kmitla mu někde v bezmezné poušti!

Ubohé lidstvo! V hodině příští jsi zase dále, Áhasver báje své,

na svojím letu! A přelud mámivý v tlamě se ocitne modravé minulosti,

jak všecko jiné! A spirála se šíří, šíří. Kruh devatenáctý, jejž osvíceným zvem,

přebíhá v dvacátý. Věk velké páry, chemie, fysiky a sestárlého boha

a několika králů a řady pěkných bitev a plný umění a nervů strhaných

a marných nadějí a plný neštěstí – jak všichni ti druzí... Zahořklá síla

útrap a bolů žene nás z něho dále a dále spirálou vířivou.

Ta modrá minulost s obrovskou tlamou, s velikým břichem jde naší stopou...

Ta aspoň najde výdatnou kořist...