Spi, Havlíčku, lež jen tiše,
vylézt nechtěj z té své tmavé říše,
malou měl bys radost z nás!
Svobodu a volnost máme,
my to aspoň takto nazýváme –
ale pozor – paragraf!
Poplatníci, žijem bídně,
vzpomínáme masných hrnců Vídně,
jde to stále hůř a hůř!
Podívej na věci svoje,
všechno, co máš, pěkně zdaněno je,
moc už toho nezbývá!
Řekněm: ještě světlo dení,
hubičky a dětí vyrábění,
však to také zdaní nám!
Kolčavka a chudák zajíc,
ona na něm, krev mu vyssávajíc,
pámbů s tebou, ušáku!
Když tak o tělo je dbáno,
o ducha je taky postaráno,
máme svoji censuru!
Spi, Havlíčku, dnes bys viděl,
jaký je to pro svobodu příděl,
tahle ostrá státní stráž!
Dnes bys, drahý, za svou práci,
na Borech byl, nebo na Pankráci,
jistě nepodmínečně!
Za verš, prosu, výtky, rady,
za žluč, za posměšky dohromady,
bručel bys jak Babinský!
Nad to sterá pera hbitě
ohavně by ještě sepsuly tě,
jak slovem tak obrázkem!
Proto taky na tvém hrobě
divné věci myslíváme sobě,
jak už vůbec myslí se.
Ty jsi začal, my šli dále,
bili pěkně do císaře, krále,
bože, kde ty časy jsou!
Rozbili jsme silou krutou
vídeňskou tu hradbu černožlutou,
za to máme nyní klec!
Do klece nám zrní sijí,
pěkné fráze o demokracii,
o pokroku na světě!
Tak ať si kdo, co chce, řekne,
je to v našem státě velepěkné,
zemský ráj to na pohled!
Spi, Havlíčku, konec zpěvu,
to já jen tak trochu pro úlevu,
v bídě člověk zpívá si!