SOUD

V tu neděli, kdy při mši svaté čte se o koukolu a o pšenici příběh, pan papež Štěpán na synodě slavné zasednout ráčil k soudu nad Formosem.

Týž Formosus sám papežem byl kdysi a nyní mrtev byl a odpočíval v papežské hrobce u svatého Petra. Hrob jeho kázal otevřít pan papež

a tělo tlící – bez dní několika měsíců osm leželoť již v rakvi – dal přinést v prostor síně koncilia, trůn postavit dal proti trůnu svému,

mrtvolu vsadit na něj a ji odít papežským rouchem, korunou a berlou. A že se mrtvý hájiti sám nemoh, diakon Boso dán mu za obhájce,

i zaujal své místo podle něho a pod tíží té úlohy se třesa byl bledý velmi. Žalobcem pak jeho byl Leo, kardinal kněz, který stanul

u trůnu pana papeže. Soud začal. Kněz kardinal své obžaloby metal v líc provinilci za bodem bod stavě, a Boso diakon k nim hlasem tichým

a třesoucím se zvolna odpovídal. Tu nedočkav a valně netrpěliv a hněvem zjitřen s trůnu vstal pan papež, k mrtvole běžel, ruku vztáh a křičel:

– Proč úcty zapomněl jsi a trůn urval svatého Petra, biskupem jsa v Portu? Což nevíš, že jen z římských kněží středu smí papež vyjít? Což jsi nepřisáhl

jsa klatbou stižen nevkročit v zdi Říma? Proč vínek císařský jsi Arnulfovi posadil v chrámě na prokletou hlavu, když před tím Lamberta jsi korunoval?

A proč jsi stál o bezživotí moje? – I stalo se, že mrtvý pohnul hlavou. I zrud pan papež jako živý oheň a třásl se jak listí o podzimi

a ještě blíže stoupnuv ku mrtvole v líc pěstí hrozil jí a vykřikoval: – Ty přiznáváš se?! Přiznáváš se tedy?! Ty vlku dravý, synu nečistoty,

ty přiznáváš se?! Odsouzen jsi tedy! Jsi odsouzen! – Tak křičel několikrát, až hlas mu selhal. Kardinali, kněží na slavné synodě té shromáždění

mlčeli hrůzou. Před mrtvoly tváří rozsudek napsán, všichni podepsali a přikročeno k vykonání jeho. Prokletí vysloveno nad Formosem,

papežské roucho strženo mu s těla, tři prsty pravé ruky, jimiž žehnal bezprávně kdysi, uťaty mu byly, a tlící tělo háky vyvlečeno

ze sálu paláce a ulicemi vláčeno dále za pokřiku lidu a uvrženo do tiberských proudů. V té chvíli basilika lateranská

se sesula, a hrůza padla na lid: mínili jedni, že tu předpověděn pád papežství je pádem toho chrámu, a druzí, Bůh že chce mít stánek nový

na místě Lateranu, jenž byl zprzněn zločiným Formosem a kněžstvem jeho – však pravda jistá u Boha je pouze.