Škaredý den. Kapky deště kanou
jednotvárně v oken tabule...
venku leží na všem šedá tíha...
šedá tíha v duši ztrnulé...
Pustý chodník... Na zdi rohu míhá
odtrhlá se rudá cedule...
Každý deštník nakloněný stranou
mníš být hlavou houby nadulé...
Vlhkým vzduchem po tvé jizbě v let
pustila se moucha – posel jara
a z dnů loňských upomínka stará –
cílí v okno, bzučí, – nazpět padá,
chvilku čistí hlavu, křídla, záda
a zas do skla – a zas padá zpět...