Vlak prolet tunelem... Do zadu spěti
bokem svým zdá se stráň tmavá.
Naznak se válí tam pár bosých dětí,
jedno z nich čepicí mává...
Stráň letí dál a dál... Zakrslé sněti
stromku se zamihly... Kůzlata hravá
kmitla se na skále... Obloukem letí
v zad mochny, slzičky, zažloutlá tráva...
Stráň náhle skočí vzad... Mohutný vrch
zvedl se za tebou... V špičatou výš
– naivnost vesnické duše! –
kam jistě bije hrom za bouřných sprch,
ona tam mezi dvě zakrslé hruše
dá Krista z plechu na červený kříž!