Ty noci, kdy sen prchá skráním,
ty mrazivou mhou zhaleny,
k vražedným dumám, vzpomínáním
se zdají býti stvořeny.
Řad roků s trpkým odříkáním
a bídou, klamy sycený,
dny, zhořklé zradou, vztekem, lkáním
a hloupou láskou zničeny,
a zášť a ústrk, ponížení –
vše, vše ožije v okamžení...
Když šedý den pak líně tluče
ti na okno a plaší stín –
jej vítáš s krví plnou žluče
a s mozkem, jenž je samý blín.