Můj sonet, jenž mi teď tak slouží čile,
že provede, než co si pomyslím,
vzal dneska frak a rukavičky bílé,
pár růží a už letí s přáním mým.
A předstupuje před Vás této chvíle,
šoup’ nohou v zad, zved’ ruku k ňadrům svým,
a skloniv hlavu k zemi ušlechtile
otvírá ústa k slovům nadšeným:
Než, co to? Mlčí, trapně pokašlává,
jak hloupý školák rdí se do krvava –
můj bože, že už všecko zapomněl!...
A měl Vám přednést pěknou snůšku básní,
měl květy vinout kolem Vašich čel –
teď koktá jen to staré: Buďte šťastni!...