Plod hořký naší doby v plné míře
jsme my tak záhy, záhy sklidili...
Nás vychovali jako za pastýře
kams do antické luzné idyly,
svět zdál se nám být jakés dobré zvíře,
jež s touhou jenom čeká na chvíli,
by mohlo nám dát mléko na talíře
a vlnu, v niž bychom se zhalili...
A teď? Jen trpký úsměv máme teď
– ne pro sebe, my žijem netečně
jak otřískaná, bezovocná sněť –
však po tu mláď, jež nemá drápy, zuby,
jež kvete, sní, svou ilusí se chlubí
tak důvěřivě – a tak zbytečně...