Můj drahý, věř mi, vidím každým dnem,
jak bezcennou je veršovníků práce,
a věř, že cítím odpor v nitru svém
ku každé cizí i své vlastní řádce.
Táž slova... tytéž věci... a též hladce
ti papouškuje každý mrštným rtem
a tak – bych shrnul všecko v řádku krátce:
dnes verše jsou už anachronismem.
A bůh ví proč – snad doba je tu vinna,
snad lidská řeč, jež mohla by být jiná,
a hlemýždím jen leze vývojem –
Však jisto je, že pěstovat moh’ kdysi
jsem modní folklor, vtipné cestopisy,
dnes užil bych své slávy s pokojem...