Jsou lidé v dálné vlasti mé,
jichž mluvení jde nad zlato:
když několik slok zrobíme,
nám vytknou vždycky to a to,
že dýchavičně kulhá to,
že Homér v rýmech zadříme –
nu, celkem, dle nich pojato,
my hezky na tom stojíme...
Můj sonete, ty víš a znáš,
že jeden laur je vždycky náš,
laur pravdy hořký... A v čas zlý
jsme přec jen něco dovedli
i můžem snad teď právo mít,
si také něco dovolit...